Naleziště plynu ve Středozemním moři přililo olej do ohně už tak doutnajících vztahů mezi Řeckem a Tureckem. Turecko chce jednání o rozdělení plynu a vyhrožuje vojenským zásahem, Řecko posiluje armádu. Bylo podle vás jen otázkou času a vhodné rozbušky, než se konflikt vyhrotí?

Plyn či jiné strategické suroviny se staly důvodem k válkám ve světových dějinách již mnohokrát. V případě současného sporu mezi Tureckem a Řeckem je tomu ale, podle mého, spíše naopak. Turecko totiž ve skutečnosti využívá zkoumání nalezišť plynu poblíž Kypru především právě k rozdmýchávání neklidu ve východním Středomoří. O plyn se tu sice hraje taky, není ale prioritní. Turecko má ambici stát se významnou regionální mocností a dokonce nahradit Saúdskou Arábii v roli lídra celého muslimského světa. Při zachování statusu quo v regionu se mu to ale nepodaří. Proto je třeba vygenerovat situaci, na základě které by mohlo dojít k podstatným změnám. Ne nadarmo se na stranu Řecka postavila Francie, jeden ze dvou hlavních hráčů – spolu s Velkou Británií – při dělení Osmanské říše na konci první světové války. A o revizi výsledků první světové války se nyní právě Turecko snaží.

„Turecko má politickou, ekonomickou a vojenskou moc, aby roztrhalo nemorální mapy a dokumenty, které mu byly vnuceny.“ Tak se vyjádřil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Domníváte se, že mu byly vnuceny nemorální mapy a dokumenty?

Svým způsobem ano. Současné hranice Turecka jsou výsledkem jeho porážky v první světové válce. Nadiktovali je vítězové, Francie a Velká Británie – viz dohoda Sykes-Picot z roku 1916, kteří si území Turecké říše, kromě Anatolie, rozdělily. Turecko ale již dávno není takvazným nemocným mužem na Bosporu, jak se mu tehdy říkalo. Je silné, v posledních desetiletích se výrazně modernizovalo, má druhou největší armádu v Severoatlantické alianci a se svým údělem a hranicemi, nadiktovanými před sto lety tehdejšími velmocemi, se nehodlá smířit.

Domníváte se, že by Turecko skutečně přikročilo ke kroku vojensky zaútočit na evropský stát? Vždyť je samo členem Severoatlantické aliance – bude tedy jeden stát NATO útočit na jiný?

Turecko je ale dosti podivným členem Severoatlantické aliance. Jeho členství v paktu vyplynulo ze snahy Severoatlantické aliance dostat během studené války své rakety co nejblíže k hranicím SSSR. Kromě toho dnes hraje na obě strany a se současným Ruskem čile spolupracuje jak v ekonomických, tak i ve strategických a vojenských oblastech. Není, a určitě ani nikdy nebude členem Evropské unie, zatímco Řekové jsou její integrální součástí. Nemyslím si proto, že by Turecku jeho členství v Severoatlantické alianci bránilo jít si za svým cílem. Nota bene, když lídr Severoatlantické aliance, Spojené státy, které jako jediné mají větší armádu než Turci, tento potenciální konflikt de facto nezajímá.

Odváží se Erdogan? Za jak závažné jeho výhružky považujete? Je hrozba války reálná?

Je to sice čirá spekulace, ale podle mého za určitých, pro něj výhodných podmínek, ano. Samozřejmě bude hodně záležet na těch, kdo skutečně v dnešním světě rozhodují, současných velmocech, Spojených státech, Rusku, Číně. Stejně tak, jako tomu bylo před sto lety, kdy o osudu Turecka, ale i Řecka, rozhodovaly tehdejší velmoci, Velká Británie a Francie.

Jak by k tomu mělo nejen NATO, ale i Evropská unie přistoupit? A nakolik je žádoucí, aby Turecko zůstalo členem NATO?

Turecko je dnes členem Severoatlantické aliance prakticky již jen de jure. Fakticky se jako člen aliance nechová a provozuje vlastní regionální politiku, sloužící jeho vytyčeným cílům. Severoatlantická aliance přesto Turecko, aby nedalo najevo nesourodost aliance, asi ze svých řad nevyloučí. To spíš Turecko jednou odejde samo. A Evropská unie, ta s Tureckem už vůbec nic nenadělá. Jednak na to nemá žádné mocenské nástroje, ani evropskou armádu, ani funkční evropskou diplomacii. A kromě toho má Erdogan stále prst na spoušti těch čtyřech milionů imigrantů, toužících po sociálních výdobytcích západní Evropy.