Svět žije už dva roky v „nouzovém koronastavu“. Jak moc se společnost pod vlivem různých nařízení a omezení změnila?

Inu, již před pandemií se společnost rok od roku stále více a více atomizovala a „zesobečťovala“. Jako jeden z prvních lidí na internetu – v Bostonu někdy kolem roku 1990 – jsem od průkopníků internetu čítával cosi o globální vesnici, která nás konečně spojí v harmonický nesobecký celek. Přírodožel opak je pravdou. Internet je zřejmě jedna z příčin, která umožnila ještě více rozvinout totalistickou tržní atomizovanou společnost ovládanou kapitalismem. A současná pandemie nárůst sobectví, něžněji nazývaného „individualismus“, ještě akcelerovala. A zhysterčila některé projevy společnosti, o kterých se zmíním dále v textu.

Já, jako věčný kritik všech totalit, musím ale říct, že daleko větším – než jakýmkoliv pandemií nadiktovaným nařízením – problémem celého našeho systému je pořád ono vnitřní a nikdy neustupující „nařízení“, které nám všem, žijícím v totalitním kapitalismu, nekompromisně a pudově nařizuje dělat vše pro holé přežití, včetně popírání většiny mravních imperativů zdravé společnosti, která by měla být ideálně postavená na solidaritě, dělení se o společenský produkt, nesoutěžení a na takzvané lidskosti. Takže pandemická nařízení ve své podstatě společnost, dle mého názoru, doposud fundamentálně nezměnila.

Mnoho kritiků „koronavirové hysterie“ tvrdí, že se k nám plíživě vrací totalita. Co vy na to?

Já se domnívám, že spousta lidí v Česku si vylévá vztek ze svého rozčarování z nového ekonomického systému, který spoustu z nich zotročil a odlidštil, na celospolečenských a racionálních krocích zaváděných ku zvládání pandemie.

Přitom by zrovna tato opatření mohla lidi trochu více dát dohromady a vytvořit zase nějakou solidaritu mezi nimi. Ta se však teď téměř úplně ztrácí právě s oním sílícím sobectvím vyvolaným novým uspořádáním společnosti na atomizované jednotky krutě bojující o přežití v odlidštěné společnosti. Chvilku se v české společnosti tato vzájemná podpora objevila při šití roušek na začátku pandemie.

Odmítání celospolečenské vakcinace, kterou si možná spousta lidí vysvětluje jako totalitně vymáhané přijetí čehosi cizího do jejich atomizovaných těl, je beznadějným činem těch, kteří chtějí být vyslyšeni, což chápu. Leč jejich vzdor je zoufale a nesprávně zaměřen. A strhávání roušek z obličejů, které zcela logicky snižují šíření viru, považuji za slabošské a prázdné gesto.

Je mi jasné, že na výrobě vakcín si nepředstavitelně vydělávají soukromí majitelé různých kapitalistických farmaceutických firem, a že je v jejich sobeckém zájmu si vydělávat stále více, a že si nejspíše i uvědomují, že můžou celou pandemii využít i ke konsolidaci své politické a ekonomické moci. Leč zdravý rozum mi říká, že vynálezy vakcín proti covidovému viru si přáli hlavně ti zazobaní majitelé výrobních prostředků a naši ovladači, neb se ani oni nemohli vyhnout smrtící pandemické kose utínající hlavy všem bez rozdílu. A to, že se tito majitelé dnešního totalitního kapitalismu sami hned nechali naočkovat jejich vlastními vakcínami, je toho důkazem.

Takže v dané chvíli je sebezničující pro nás, kteří proti nim stojíme, bojovat nepřijímáním jejich vakcín. Takové jednání oslabí nás, snadno zranitelné, opomíjené a vykořisťované. Proto říkám – vzhůru, jděte se očkovat, abychom jim neudělali radost tím, že se naše řady zúží vymíráním.

Ostatně, zde je můj situační plakát, který jsem udělal na začátku pandemie a který chce zdůraznit právě společenskou solidaritu...

Do jaké míry jste tento stav reflektoval ve vaší performerské tvorbě?

Jestli by to někoho zajímalo, tak tady https://www.youtube.com/watch?v=Sjt41WyR7h8&t=6878s je moje nedávná přednáška pro studenty, které v současnosti vyučuje Jiří David na slovenské univerzitě.

V ní obšírně vysvětluji roli performančního umění jako společenského aktivistického uměleckého nástroje, který se táhne historií lidstva a vždy reflektuje, zpracovává a aktivuje společnost v dobách zlých a zahnívajících. A právě náš dnešní stav volá o pomoc a měl by být reflektován umělci, neb politici si hoví na svých prdelích v dobře placených funkcích a stahují jen svaly kolem jejich hub vydávajíce pouze jakési nelogické skřeky. Ale možná občas stahují i svaly svěračové po každodenních tučných bezplatných hodech.

Dovoluji si citovat slova mnou obdivované Angely Davisové, která řekla před několika dny při jednom rozhovoru pro Democracy Now: "I still think we need artists to show us the way toward a very different organization - economic, political, social organization - of our worlds, and capitalism has to fall." V překladu: „Stále si myslím, že potřebujeme, aby nám umělci ukázali cestu k jinému uspořádání – ekonomickému, politickému, společenskému – našich světů, a k tomu je nutné, aby kapitalismus padl.“

A kdyby to někoho zajímalo, nedávno byla publikována kniha http://www.petrstengl.cz/knihy/detail/93 o mých performancích, ze kterých je, doufám, zřejmé, že beru performanci jako plnohodnotný anarchistický nástroj pro změnu společenského systému.

Před deseti lety zemřel Václav Havel. Neodešel jeho koncept mezinárodní politiky, založený na ochraně lidských práv, s ním?

Na Havla mám velmi komplexní názor a musím říct, že mě v pozdějších letech svého nekonečného prezidentování zklamal.

Jak říká pohádka: „A kdyby ještě žil, tak by tam pořád na tom Hradě seděl.“ A to říkám jako jeho obdivovatel z dob disentu a undergroundu, kdy jsem chodil do jeho bytu na nábřeží na přednášky, sledován pak estébáky až do mého nouzového přístřešku v Národopisném muzeu na Smíchově, kde jsem načerno bydlel hned vedle kotelny, v níž jsem jako čerstvý inženýr a chartista  topíval. V mé novele http://www.petrstengl.cz/knihy/detail/16 je možno dočíst se více detailů z tehdejší doby.

Bylo by zajímavé, kdyby někdo dal dohromady texty a slova Václava Havla, které by ilustrovaly jeho pozvolné změny v názorech a politických postojích s postupující dobou po sametové revoluci. Někde mám ještě v archivu na VHS kazetách všechny natočené zprávy z tehdejší doby, jak je představovala veřejnosti americká média. Až budu mít někdy čas, tak z nich možná udělám výběr.

Jen namátkou vzpomínám, jak navrhoval konečně rozpustit oba znepřátelené vojenské pakty NATO a Varšavskou smlouvu, jak byl proti všem válkám a militarizaci a chtěl zastavit výrobu zbraní, jak sliboval československému lidu, že nechce restituovat žádný majetek své rodiny, jak nehodlá bydlet na Hradě, ale sám dojíždět svým skromným autem každý den do prezidentské kanceláře ze svého bytu na nábřeží a k přepravě mezi hradními kancelářemi pak používat koloběžky... a tak dále. V té době jsem se s ním chlubil svým spolužákům tady v Bostonu na škole, protože v amerických politických zastupitelských funkcích jsou v naprosto převážné většině zbohatlíci, tvrdě podporující soukromé vlastnění všeho a diktaturu kapitálu.

Ale pak postupně přicházely změny a Václav už vesele restituoval, kupoval vilu, žehnal privatizaci a rozkrádání celospolečenského majetku církvemi a šlechtici, a když začal horečnatě podporovat válečné a zištné běsnění Spojených států ve světě – souhlas s útokem na Irák, Srbsko, podpora rozšiřování NATO a tak dále – tak začal ztrácet moji podporu.

Ach jo, moc korumpuje každého. Aneb jak chutná moc. Aneb námět na absurdní havlovskou hru: „Přecházení v názorech“.

Prodával jste oprátky na Wall Streetu, symbolicky jste utíral krev zabitých studentů na náměstí Nebeského klidu... Co vás v současnosti nejvíc trápí?

Co mě dnes doslova sere, je úpadek podpory principu umělecké svobody slova. Celá americká společnost je ovládána jakousi novodobou hysterií, zaměřenou na kontrolu myšlení a na jakési umělé sociální inženýrství. Kontrola jazyka, který používáme k myšlení, dosahuje takové míry, že téměř odumřela satira, ironie a humor.

Vše je v jakémsi zajetí politické korektnosti a takzvaně progresivního hnutí nazývaného „Woke“, čili probuzení do nového náboženství. To zachvacuje nezávislost myšlení a škrtí ho pod krkem, kterým by se snad mohl dostat do hlasivek závan svobodného výdechu, rezonujícího v nezávislých hlasivkách.