Co říkáte současnému vývoji kolem migrační krize v Evropě, tedy měnícímu se přístupu Německa, kdy po zařazení Tuniska, Alžírska a Maroka na seznam bezpečných zemí nebudou mít občané těchto států šanci získat v Německu azyl, dále Švédska a Finska, které se chystají vyhostit desítky tisíc imigrantů?

To mi samozřejmě připadá jako velmi rozumný tah. Za současné situace, kterou už i ti největší odpůrci tohoto výrazu začali označovat jako „krizi“, skutečně není možné všechny nové příchozí ubytovat, postarat se o ně a pokoušet se je integrovat. A nebylo by to prospěšné pro jednu ani pro druhou stranu. Migrační krize nevznikla jen jako následek zhoršených životních podmínek na Středním východě nebo v jistých oblastech Afriky. Podílí se na ní třeba i to, že se pašeráci lidí vypracovali na těžké profesionály, zatímco vlády většiny evropských zemí na uprchlíky nepřivyklých, například Česka a Slovenska, si zarytě zachovávají amatérismus v přístupu k nově příchozím. Netvrdím, že lidem – ochotným zaplatit těžké peníze, jen aby mohli nastoupit do vratké loďky nebo riskovat, že se udusí zavření v náklaďáku a s igelitovým pytlem na hlavě jen proto, aby se dostali do Evropy – že těmto lidem vidím do hlavy, to jistě ne. Ale z toho, co slýchám od příbuzných z Nigérie či od svých nebělošských kamarádů a známých z „problematických“ zemí, soudím, že snazší dostupnosti služeb pašeráků dnes využívá řada lidí, kteří by ještě loni nebo předloni vcelku spokojeně seděli doma.

Podle vás tedy není důvod, aby do Evropy v takovém množství putovali?

Pozor, nemluvím teď o skutečných uprchlících, jako jsou ti z oblastí ovládaných takzvaným Islámským státem nebo z Eritreje, zkrátka o lidech, kteří se pokoušejí zachránit holý život. Ti ve většině případů azyl pravděpodobně opravdu potřebují a Evropa, pokud si chce udržet své humanistické postoje, by jim měla pomoci jak umí. Ale mezi příchozími se najde hodně těch, co to jen „zkoušejí“, touží se na vlastní oči přesvědčit, jaká ta Evropa je, a jestli je to tam „lepší“. My Češi s tímhle přístupem máme hluboké zkušenosti: z někdejších emigrantů ze socialistického Československa; jen mizivý zlomek utíkal proto, že by jim v něm snad hrozila smrt. Většina emigrantů, mezi které ostatně patřím, šla za lepším, případně za svobodou. Kdyby se tehdejší západní Evropa řídila stejnými pravidly, jaká zavádí ta dnešní, nepřijala by po roce 1953 snad ani jednoho migranta z Československa. Přesto si myslím, že je v dnešní době nutné zavést velmi přísná pravidla pro udělování azylů, jakkoli se to zdá nespravedlivé. Je potřeba, aby se dostatečný počet lidí, kteří si dočista zruinovali rodinný rozpočet při cestě do Evropy, vrátil zase zpátky a vyprávěl o svém dobrodružstvím ostatním. To by v dlouhodobém měřítku mohlo pomoct. Je samozřejmě hnusně nespravedlivé, že se dnes obyčejný člověk odkudkoli nemůže zajet podívat do Evropy na pár týdnů jako turista. To je ovšem už zase jiný problém.

Co říkáte tomu, že v naprosté většině případů dnes evropské státy nemluví o „pomoci uprchlíkům“, ale o jejich „přijetí a následné integraci“?

Možná mě za tohle prohlášení zmlátí mí levicověji smýšlející kamarádi, ale nejsem přesvědčená o tom, že nejlepší způsob, jak skutečným uprchlíkům pomoci, je ubytovat je v nějaké exotické evropské zemičce, přinutit je, aby se naučili jazyk, který nebudou nikde jinde potřebovat, a pokoušet se jim vštípit do hlavy, že se musí chovat jako její obyvatelé, jakkoli jim takové chování připadá absurdní či nepřípustné. Překvapuje mě, že se tak málo mluví o možnosti poskytnout uprchlíkům z válečných oblastí dočasný azyl nebo pouze možnost počkat někde v bezpečí a ve snesitelných podmínkách, až se situace v jejich domovině zlepší. Něco o tomhle tuším; koncem 80. let jsem vyučovala angličtinu v thajském uprchlickém táboře, kde se uprchlíci z Kambodže, Laosu a Vietnamu připravovali na cestu do USA, Kanady nebo Austrálie. Většina z nich se té cesty děsila, přestože samozřejmě předtím žádali o azyl a byli šťastní, když ho dostali. V USA jsem se pak měla možnost seznámit s kambodžskou komunitou ve Wisconsinu, setkala jsem se tam po několika letech znovu se svými bývalými studenty z Thajska.