Z jednání na G7 vyplynulo, že Čína je „přijatelná“ i přes otázku lidských práv, ale na Rusko si stěžují hlavně evropské státy. Proč je nám podle vás v tomto směru bližší kabát než košile?

Jde o čistě podvědomé pragmatické rozhodnutí vycházející z povahy současného hospodářského řádu. Čína je dnes „dílnou světa“ s obrovskými finančními rezervami a výrobní základnou, zatímco Rusko svým příklonem k vlastní cestě, spojující autoritářství s jistou mírou sociálního rovnostářství, konzervatismu a etatismu, představuje z hlediska Západu antiliberální herezi. Čína byla vždy svébytnou civilizací, která se zformovala ve starověku, a na rozdíl od Římské říše v kritické polovině prvního tisíciletí nezkolabovala, ale dokázala veškerá zhroucení ve svých dějinách překonat. V zájmu své revitalizace čerpala různé kulturní a ekonomické podněty z vnějšího prostředí a vždy je přizpůsobovala povaze svého civilizačního řádu. Stepní kočovníci, Mongolové, Mandžuové, Evropané a Japonci, ti všichni v minulosti Čínu částečně nebo zcela ovládli. Zanechali však pouhý pomíjivý otisk v jejích dějinách, zatímco „Říše středu“ využila získanou zkušenost ke svému obrození a opětovnému vzestupu.

I komunismus jako západní modernistická a milénaristická ideologie byl v Číně nakonec úspěšně využit pro stabilizaci a obnovu jejího v zásadě dynastického zřízení. Politická a ekonomická opatření, která zavedla dynastie Ming ve druhé polovině patnáctého století po zániku mongolské hegemonie, nápadně připomínají komunistickou Čínu, jež se ustavila po konci západní koloniální nadvlády. Čínu nepochopíme, jestliže nezohledníme její vyhrocený etnocentrismus, dlouhodobou historickou kontinuitu a sílu imitace. Bez těchto vlastností by nedokázala přežít tři tisíce let. Západní představitelé tuší, že jejich liberální a progresivistický světonázor je ve srovnání s čínskou historickou zkušeností a odolností slabý a prchavý. Moderní Západ představuje krátkou dějinnou epizodu, zatímco Čína přetrvá do věku budoucích civilizací, o jejichž povaze nemáme nejmenšího tušení. 

Volný seriál ,,Historie a dnešek" ZDE

Rusko se zdá být snadnějším terčem, protože ztráta Ukrajiny a zázemí ve východní Evropě je připravila o možnost stát se opět světovou velmocí. Rusko je nicméně strážcem surovinového bohatství severní Eurasie. V minulosti působilo jako poslední hlídka Západu před útokem asijských nomádů. Od doby Petra Velikého ruské elity vzhlížely k Západu jako k žádoucímu civilizačnímu vzoru. Po tragické zkušenosti devadesátých let dvacátého století, kdy Rusku hrozila nepřímá kolonizace ze strany nadnárodních korporací, se země pokouší vytvořit nezávislý civilizační model na základě vlastních hodnot a historické paměti. Tato civilizační emancipace vedla k démonizaci a stigmatizaci Ruska v západních liberálních a progresivistických politických, mediálních a akademických kruzích, které toto rozhodnutí pokládají za zradu. Myslím, že Rusko by mělo podobné výkřiky ignorovat. Koho zajímají projevy frustrace upadající společnosti?

Mladí jsou prý frustrovaní ekologickými katastrofami. Když jde ovšem na věc, zachovají se často oportunisticky. Je „zelená politika“ modlou Evropy? Doplatíme na to?

Dějiny lidstva jsou do značné míry reakcí a adaptací na velké přírodní katastrofy a klimatické změny. Je to velká výzva, která prověřuje sílu a výkonnost institucí a odolnost společnosti jako celku. Například ve třicátých a čtyřicátých letech šestého století se ve svrchních vrstvách atmosféry vytvořil silný oblak sopečného prachu. Kronikář Prokopios napsal, že mezi roky 536 až 537 sluneční paprsky ztratily sílu a slunce vyhlíželo jako druhý měsíc. Šířil se hlad, války a nemoci. Lidé strádali a umírali. Podle Jana z Efezu slunce potemnělo a tma trvala osmnáct měsíců. Každý den slunce slabě svítilo pouze čtyři hodiny. V sedmnáctém století, kdy vrcholila „malá doba ledová“, postihly neúroda, hladomor a epidemie všechny tehdejší eurasijské civilizace včetně Evropy, osmanské říše, Persie, mughalské Indie, Číny nebo Japonska. V devadesátých letech sedmnáctého století byla průměrná teplota v severní Evropě o pět stupňů nižší, než je tomu dnes. V letech 1694 až 1696 zemřelo ve Finsku na hlad a nemoci půl milionu lidí, což znamenalo, že finské etnikum se ocitlo na pokraji zániku. Ve Francii zahynul v letech 1691 až 1701 z důvodů dramatického poklesu teploty milion lidí. Vzhledem k počtu obyvatel šlo o dvakrát větší ztráty, než které tato země utrpěla během první světové války.

Výše zmíněné krize způsobily zrod množství velmi vypjatých náboženských milénaristických hnutí, jejichž účastníci očekávali brzký konec světa. Na druhé straně především na Západě vedly uvedené dramatické zkušenosti k posílení a zefektivnění institucí, budování infrastruktury, důrazu na občanskou disciplínu a celkové mobilizaci racionálního kognitivního potenciálu společnosti. To vyústilo do technologického rozvoje, průmyslové revoluce a zrodu moderní civilizace. Obávám se, že takzvaná „zelená politika“ více připomíná iracionální třeštění náboženských blouznivců než pragmatickou technologickou adaptaci. Společnosti, které se v minulosti vydaly cestou iracionálních a destruktivních náboženských kultů, zpravidla zanikly. 

Jak je možné, že se zbavujeme technologických výdobytků – aut, dopravních prostředků, jako bylo třeba concorde, a budeme se ploužit v těžkých elektromobilech a v autech se směšnou kubaturou?

Myslím, že to souvisí s rezignací Západu na racionalistický étos. Oswald Spengler před sto lety vymezil západní civilizaci jako „faustovskou“. To znamenalo, že čerpala svoji vitalitu z vizí budoucnosti, které se snažila naplnit. Bez této neustálé snahy překročit úroveň současnosti a popřít přítomnou chvíli ve jménu budoucích výkonů nemá západní společnost smysl. Západ, na rozdíl od asijských společností, nevymyslel žádné vlastní náboženství, ale vytvořil technologický věk, který přinesl skutečné osvobození lidských tvůrčích sil. Od Frankeinsteina Mary Shelleyové přes Julesa Verna a Herberta George Wellse po moderní klasiky science-fiction západní literatura odrážela fascinaci bádáním, výzkumem a poznáváním. Tato imaginace vytvořila skutečný moderní západní mýtus, srovnatelný s mytologií starodávných kultur a civilizací. Nyní ztrácí svoje kouzlo a motivační sílu. Opuštění technologického rozvoje ale znamená vzdát se lidské svobody, důstojnosti a kvality života, na kterou jsme zvyklí. 

…staneme se tím reliktem pro ostatní svět a Asiaté se na nás budou jezdit dívat jako do oživlého muzea?

Obávám se, že bez kreativní síly Západu hrozí, že se oživlým muzeem stane celý svět. Je pravdou, že Západ od středověku až do osmnáctého století výrazně čerpal z intelektuálního dědictví a inovací Persie, Indie nebo Číny, ale pouze on dokázal uspořádat tyto podněty do historické konfigurace, která zrodila moderní průmyslovou společnost. Někteří historikové zdůraznili, že západní průmyslová revoluce se uskutečnila až poté, kdy se průmyslová revoluce čínské dynastie Sung, k níž se schylovalo v jedenáctém století, nerealizovala. To je možná pravda, ale je příznačné, že neevropské civilizace, které disponovaly obdobnými přírodními zdroji a technologickými nástroji jako Západ, nebyly s to uskutečnit srovnatelný kognitivní a ekonomický průlom vedoucí k moderní technokratické společnosti.

Otázka tedy zní, zda existuje náhrada za Západ zbavený svého racionalistického kognitivního potenciálu, radosti z objevování a vynalézání a historického optimismu? Asijské společnosti, Japonsko, Čína, Korea nebo Vietnam, prokázaly pozoruhodnou schopnost imitace, s níž převzaly západní modernitu především v technologické oblasti a osvojily si ji způsobem, který v mnohém překonává původní západní vzor. Nezdá se ale, že by navzdory své prosperitě a výkonnosti dokázaly přijít s něčím, co by zásadně přesáhlo kognitivní a technologický horizont Západu. Na asijských univerzitách dnes studuje technické a přírodní vědy více studentů než v Evropě a Severní Americe, ale na čínského nebo vietnamského Teslu, Einsteina nebo Darwina stále čekáme.