Pane profesore, pravděpodobně ještě do 17. května zůstaneme v takzvaném nouzovém stavu. Jak v tomto kontextu a za tohoto stavu funguje české právo?

Nouzový stav ošetřuje a upravuje ústavní zákon o bezpečnosti ČR. To v praxi znamená, že těžistě rozhodování přechází na exekutivu a ta může využít tři nástroje. Jsou to jak rozhodnutí vlády, která se vyhlašují jako zákony, dále pak stávající legislativa – třeba konkrétně zákon o ochraně veřejného zdraví – a konečně je zde možné využít i takzvaného stavu legislativní nouze, který ovšem musí vyhlásit předseda Poslanecké sněmovny. V té situaci je potom možné přijímat zákony a usnesení ve zrychleném procesu.

V pondělí zasedala vláda ČR, která odmítla ke spokojenosti opozičních stran projednávat kontroverzní novelu zákona ochrany veřejného zdraví a namísto toho uložila na čtvrtek vypracovat vicepremiérovi Janu Hamáčkovi novelu ústavního zákona o bezpečnosti státu, která by měla lépe vyhovovat jako náhradní legislativní řešení pro stav po skončení nouzového stavu – tedy po už zmiňovaném datu 17. května. Kterou z těchto alternativ byste preferoval vy?

Já si myslím, že není nezbytně nutné novelizovat ani jeden z těch zmiňovaných zákonů. Není potřeba jít cestou nějaké rychlé novelizace. Zákon o bezpečnosti státu je normou vysloveně zásadní povahy, jedná se součást ústavního pořádku a ty případné důvody k jeho změnám by se měly hodnotit až s odstupem času, a ty kroky činit velmi promyšleně.  

Co se týká zákona o ochraně veřejného zdraví, tam se v tom paragrafu 69 nespecifikuje pojem tzv. dalších opatření, která spadají do toho výčtu pravomocí ministra zdravotnictví, jež může přijímat v době epidemie - o tom se nyní vede odborná diskuse, ale jinak platí, že takovéto obecné vymezení není úplně dobré. Z hlediska pravomoci a působnosti orgánu veřejné moci se to ale v dané situaci využít dá – mám tím na mysli pravomoci typu nošení roušek nebo uzavření plaveckých bazénů apod.