„Velká výměna“ evropské populace, o níž informovat veřejnost je trestné ve Francii, a podle nedávného hlasování europoslanců je to „rasistická teorie“, v posledních týdnech nabírá tempo. Přesněji řečeno se o ní konečně v západních médiích objevují podrobnější informace. A vyplývá z nich, že na výměně západoevropští politici čile spolupracují nebo přinejmenším ji pasivně nechávají probíhat. Ocitujme si informace a čísla ze tří nejlidnatějších zemí. Jak je na tom Francie?

Ke známým hlasům potvrzujícím výměnu populace se přidal spisovatel Michel Houellebecq, autor bestselleru „Podvolení“, popisujícího přicházející islamizaci Francie. „Velice mě šokuje, když se velké výměně říká teorie. Není to teorie, je to fakt. Imigraci nikdo nekontroluje, Evropu tento kataklysmus smete.“ A předpověděl brzké vypuknutí etnické války mezi muslimy a Francouzi.

S ním debatující filozof Michel Onfray ve společné eseji v časopise Front Populaire souhlasí, že „čísla to sice objektivně potvrzují“, ale doufá, že radikální muslimové „se nakonec zařadí pod prapor konzumního materialismu a své náboženství odloží, jak už učinili Evropané“.

Podobnou naivní naději vyslovil i prezident Macron v listě Le Parisien slovy „imigrace byla vždy pro Francii ekonomickou nutností a je součástí její DNA“. Zavzpomínal na polské horníky, italské a španělské zemědělce a africké zedníky, bez nichž by se francouzská ekonomie minulého století neobešla.

Jenže zapomněl, že tehdejší migranti přišli za prací, ne pro dnešní sociální podporu, která francouzskou státní pokladnu stojí okolo dvaceti miliard eur ročně (podle průměru odhadů různých ekonomů). Taky se neorganizovali do džihádistických bojůvek vraždících satirické novináře, mládež na rockových koncertech nebo francouzské puberťačky a židovské babičky. Neměnili celé čtvrti francouzských měst na exotiku, v níž se domorodí Francouzi cítí jako cizinci.

A hlavně ten rozdíl byl v počtech. Dnešní statistiky uvádějí, že pětina nově narozených dětí má arabská muslimská jména. V pařížském regionu je jich polovina. Stále legálně nebo ilegálně přijíždí několik set tisíc nových. Porodnost domorodých Francouzů klesá. Výměna populace je otázkou pár generací.

Částečně se jich Francie zbavuje tím, že je přeposílá do Británie, kam je každou chvíli odvážejí gumové čluny organizované albánskými pašeráky, jichž si francouzská policie nevšímá. Francouzské pobřežní námořnictvo je dokonce doprovází do britských vod, kde je zase musí zachraňovat pobřežní námořnictvo britské, to je pak předává na pevnině taxislužbám, které je rozvážejí do hotelů, to vše na útraty britských daňových poplatníků, z nichž mnozí se už jen při růstu cen všeho sotva stačí uživit. Jak to obyčejní Britové berou?

V průzkumech mínění s pokračující imigrací souhlasí nanejvýš deset procent a vláda tyto průzkumy ignoruje. Bezprostřední reakcí je kolosální zklamání z konzervativní vlády, jejíž program sliboval snížení imigrace. Těch asi 45 tisíc, co za rok připluly z Francie, je jen zlomek celkového přírůstku imigrantů – přes půl milionu. Popularita Konzervativní strany klesá pod dvacet procent. Desítky konzervativních poslanců oznamují, že už nebudou za stranu kandidovat. Mluví se o zániku Konzervativní strany a vzniku nové. Volba Labour party by ale v tomto ohledu byla ještě horší.

Z nejnovějších statistik Office of National Statistics vychází, že domorodí bílí Britové jsou už menšinou nejen v Londýně (to už několik let), ale nově i v Birminghamu, Manchesteru a Leicesteru. Populace Anglie a Walesu od roku 2001 vzrostla o osm milionů, jen Londýna o dva miliony, všechno díky imigraci. Londýnu zároveň ubylo půl milionu bílých Britů. Celkově v Anglii a Walesu dnes etnické menšiny tvoří 26 procent, cirka 15 ze 60 milionů.

„Kmotr brexitu“ Nigel Farage upozorňuje, že od příštího roku se takové statistiky už nedozvíme, neboť ONS nebude uvádět etnicitu, národnost nebo místo narození.