Pane Banáši, loni jste mluvil o tom, že nastal „rozklad slovenské společnosti“ kvůli jeho politické reprezentaci. Také jste řekl, že až bude nejhůř, lidé si vyberou silného lídra. Tak tedy: V jakém stavu je slovenská společnost nyní?

Nejen slovenská, ale všechny společnosti, které jsou pod anglosaským vlivem, zažívají stejný proces připomínající československou normalizaci osmdesátých let. Po vymanění se ze sovětské sféry vlivu jsme se dostali do anglosaské sféry, se stejnými mocenskými ambicemi jako byla sovětská. Po letech idealistického blouznění o svobodě postupně přišlo vystřízlivění a mezi lidmi se znovu usadila deziluze. A obávám se, že stále víc rezignace. Rezignace znamená postupnou ztrátu morálních hodnot. Pokud do toho přijde zklamání z politiků, které si lidé zvolili, nastává rozklad společnosti. Dnes máme na Slovensku prakticky dvě zásadní politické síly – zloději versus hlupáci. Přitom ta první je z kradení podezřelá, ta druhá svůj idiotismus skutečně dokázala. Blíží se volby a lidé si kladou otázku, co je lepší, zda když stát vedou lidé podezřelí z kradení, nebo lidé, co svým idiotismem možná napáchali víc škod než ti první. Jasná Sofiina volba. V takové situaci lidé přirozeně volají po silném lídrovi, jen se modlím, aby to nebyla kombinace idiota s diktátorem. 

Válka na Ukrajině dále dusí Evropu. Český písničkář Jaromír Nohavica se na svých koncertech ptá: „Proč všichni mluví o válce a nikdo o míru?“ Já bych se spíš zeptal: V co doufají pragmatické evropské mocnosti, tedy Německo a Francie? Proč se i nadále nechávají strhnout Anglosasy, Polskem a Pobaltím k jednoznačné podpoře Ukrajiny?

Na základě historické zkušenosti rozumím polské a pobaltské obavě z Ruska, nerozumím ale, že navzdory podobně špatné zkušenosti s Německem se nyní s Berlínem objímají.

S Jaromírem Nohavicou úplně souhlasím. Ti, co chtějí mír, jsou dnes „míroví štváči“, a ti, co chtějí válku, jsou „mírotvorci“. Ještě jsem neslyšel příklad z historie, že by se oheň uhasil přiléváním oleje, tedy dodáváním zbraní. Při jejich dodávkách je pozoruhodné slovo – „poskytnout“, které média i politici používají. Co znamená poskytnout? Darovat? Prodat? Viděli jste už někdy nějakou smlouvu a podmínky dodávání zbraní na Ukrajinu? Zamlžovací slovo „poskytnout“ vyvolává oprávněný dojem, že ty zbraně platíme z našich daní, místo toho, abychom je používali na záchranu prudce se zhoršující situace doma. Rozumím snaze USA získat pomocí Ukrajinců co nejlepší pozici pro budoucí mírové jednání, problém je však v tom, že čím později zasednou k jednacímu stolu (a celkem jistě zasednou), tím víc zahynou desítky tisíc mladých Ukrajinců a Rusů, kteří žádné vítězství oslavovat nebudou. Simplexně myslící lidé volají po tom, aby se Rusové stáhli z Ukrajiny a bude mír, přičemž zásadně odmítají logickou otázku: PROČ tam ti Rusové vtrhli? Pokud na tuto otázku nebude poctivá odpověď, mír na Ukrajině nebude.

Nejnovější kniha Jozefa Banáše k dostání ZDE

Česká, slovenská a všechny vlády anglosaského vlivu nepodporují Ukrajinu, ale Zelenského režim. Dokazují to samotní Ukrajinci, z nichž desítky tisíc namísto toho, aby bojovali proti vetřelcům, poutíkali do zahraničí. Nedávno na fotbalovém zápase Ukrajiny proti Maltě v Trnavě bylo na tribunách několik tisíc mladých Ukrajinců zabalených v ukrajinských vlajkách, vyvolávali sláva Ukrajině v čase, kdy jejich kamarádi doma bojují. Opravdoví vlastenci… Mně osobně mladí Ukrajinci při opékání špekáčků v lesoparku přímo povídali, že to není jejich válka. Tak čí válka to potom je? Příznačné je, že na obou stranách se angažují žoldnéři, takže se mi zdá, že obyčejným Rusům ani Ukrajincům se bojovat příliš nechce. Doposud v žádném konfliktu nehrála takovou klíčovou roli propaganda. Rusové podcenili její sílu, když si mysleli, že je budou Ukrajinci vítat s kyticemi, což bylo fatální selhání ruského zpravodajství. Podobně tvůrci protiruské propagandy jí sami uvěřili a dnes svoje tvrzení považují za pravdu, stali se jejími majiteli, nedokážou, ba dokonce se bojí samostatně myslet. Jsou schopní jen pasivně přijímat hotové příkazy, stanoviska či dogmata, osvojí si je a potom je vehementně přednášejí jako svoje vlastní. Tito lidé ani nepředpokládají, že jsou lidé samostatného myšlení schopní, a proto ty, co myslí, označují za ruské trolly, konspirátory, dezoláty a podobně. Neustále tu omílají cosi o vlivu ruské propagandy, protože sami jsou schopni vnímat realitu jen na základě toho, že jim ji někdo musí vysvětlit. Někteří politici a novináři se dostali do stavu takové ubohosti, že už nedokážou ani pohrdat sami sebou. I ty dělím na dvě skupiny – ty, kteří jsou ochotni se ztrapňovat po hranice svých mentálních možností, a ty, kteří tuto hranici překračují, a ještě jsou na to hrdí. Nositele alternativních názorů chtějí zahrabat, ale zapomínají, že jsou to semínka.