Jak na naše omezení nahlížet v porovnání třeba s Velkou Británií, či USA, kde k věci minimálně zpočátku přistupovali velmi laxně a nyní čelí velkým problémům? A proč tam – ale třeba i v Německu – tak dlouho čekali? Báli se svým lidem nařídit tvrdá omezující opatření? Dávali přednost ekonomice před zdravím lidí?

Všechny státy světa podcenily nastalou situaci. Stačí se podívat na televizi z ledna a popis situace ve Wu-chanu. Nebyly vůbec vzácné informace významných médií o nepřiměřenosti zásahu čínské vlády vůči obyvatelům místo toho, aby se někdo zamyslel nad příčinou takovýchto kroků. Obecně lze říci, že jsou dvě metody přístupu k virové epidemii, která nemá příliš vysokou úmrtnost. První je spolehnout se na postupně získanou odolnost populace, izolovat ohrožené skupiny a brát určitá procenta obětí jako nutnou daň nemoci, na niž nemáme lék. Zde bychom mohli připomenout jinou infekční nemoc, HIV. Když se podíváte na tehdejší scénáře, které se šířily světem, tak ty hovořily o stovkách milionů nemocných a mrtvých. Docela rychle nám otrnulo. Druhá metoda vychází ze snahy všechny nemocné najít a izolovat, a tím zabránit šíření nemoci. V minulosti jsme to viděli při aplikaci izolace v případě žloutenky. Která metoda bude vyhodnocena jako nejlepší, bude otázkou času.

Hodnocení situace ve Švédsku, Nizozemsku nebo Švýcarsku, které zvolily volnější metodu v porovnání s ostatními státy Evropy, teprve přijde. Česká republika zvolila čínskou cestu výrazné izolace a omezení pohybu. Zatím se zdá, že s ohledem na počet testovaných se nám daří zabránit exponenciálnímu růstu infikovaných stejně jako ve Wu-chanu. Velké a rozlehlé státy většinou zvolily v první fázi vyčkávací metodu, protože je opravdu těžké izolovat USA nebo Rusko při rozlohách těchto území. Také veřejné mínění v nemalé míře může ovlivnit nejen šíření infekce, ale i zvolené metody jejího řešení. Pokud někdy měla veřejnoprávní média mít svou roli ze zákona, je nyní obrovskou chybou, že ředitelé ČT, ČRo a ČTK nejsou členy krizového štábu.

V některých domovech důchodců se nakazila většina klientů, ti přitom patří vzhledem k věku a dalším faktorům mezi vůbec nejohroženější skupinu. Zemřela i zdravotní sestra z Thomayerovy nemocnice. Pokazili tuhle část boje s nákazou Andrej Babiš a vláda, lze jim to klást za vinu? Nebo díl odpovědnosti mají i kraje?

To je bohužel určitá daň našeho způsobu života a není možné jednoznačně říci, že za to může vláda. Přece krizové plány existují stále a každé takové zařízení je povinné mít analýzu rizik alespoň v základní úrovni, jako například What If nebo Preliminary hazard analysis. Dnes v dané situaci není čas ani důvod soudit, kdo co nedodržel a nebyl připraven. Chřipková epidemie řádí každý rok a senioři jsou také výrazně rizikovou skupinou. Přitom se vždy pouze omezily návštěvní hodiny a nevšiml jsem si, že by v té době nosil personál poctivě roušky. Kdyby tak činili, museli by nyní mít všichni vlastní zásoby minimálně na měsíc.

Jen co premiér Andrej Babiš oznámil, že chce nouzový stav v Česku prodloužit o dalších 30 dní, se ozvali mnozí, kterým to vadí. „To může způsobit katastrofu a uvrhne to tisíce lidí do existenční nouze. Zničí to lidi, kteří byli nezávislí na státu. Množství závislých se zvýší. To se mu určitě líbí,“ napsal šéfredaktor Fora24 Pavel Šafr. Souhlasíte, že za tím je (i) upevňování moci současné vlády? Nebo je to nutné opatření na základě doporučení odborníků?

Všechny takové kroky v oblasti nouzového stavu musejí být zdůvodněny a podloženy odbornými argumenty. Jedná se o výrazný zásah do života všech a jsem přesvědčen, že nikdo k tomu nepřistupuje lehkovážně. Vždyť komu a v čem by prospělo úmyslně tento stav prodlužovat? Osobně se přikláním se znalostí současného stavu (31. 3. 2020) k prodloužení o 14 dní s postupným uvolňováním restrikcí.