Rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze H-System v parném létě pořádně rozbouřilo české společenské vody. Reakce střídá reakci. I když jste o celé věci psala na blogu, co vás napadlo nejdřív, když jste o rozhodnutí Nejvyššího soudu slyšela? O čem to svědčí?

Kauza H-System svědčí o nepřipravenosti českého právního řádu 90. let na podobné případy jasných podvodů a ta fáze nepřipravenosti bohužel trvá. Je to školní případ, který bije do očí svou rozsáhlostí, nicméně podobných byly jistě desítky, jen v menším rozsahu. Reakce sice střídá reakci, ale rozhořčení těm lidem nepomůže. Je také chybou, že se nyní čekal zázrak od Nejvyššího soudu – ten nemohl bohužel rozhodnout jinak. Podstata možného řešení je proto úplně jinde, a musí ho unést hlavní viník – stát.  

Lidé z Horoměřic, kterých se rozhodnutí týká a kteří si domy sami dostavěli, se odstěhovat odmítají. Na jiné bydlení ani peníze nemají. Jsou informace o tom, že se lidé chtějí zabarikádovat ve svých domech. Co s nimi bude? Jak se vám to poslouchá?

Ty lidi naprosto chápu. Představa, že mne někdo obere o můj majetek podruhé, je skutečně neustojitelná, ač paragrafy nemohly být vyloženy jinak. Jenže právní úprava je jedna věc, realita života a lidské osudy věc druhá. Nesetkávám se s tím ve své praxi poprvé, kdy rozhodnutí tzv. dle práva může být vrcholně nespravedlivé. Opravdu bych se nedivila, že lidé ze zoufalství domy raději zapálí, jak někde zaznělo. Vždyť už i tak má většina z nich kvůli tomu napůl zničený život. Stát by proto tomu neměl jen tak přihlížet – paragrafy neparagrafy. Jenže co chcete od státu, který například po malých obcích žádá dotační penalizaci 100 % bez ohledu na to, že to tu obec ekonomicky zničí? Hlava mi to nebere. takže je na čase chtít po státu, aby se choval jako stát, a ne jako lichvář, handlíř a flákač – zde hovořím o kvalitě zákonů a zákonného procesu.   

Na svém blogu jste psala: „Za dané situace je jediné možné řešení, aby stát uhradil ze státního rozpočtu to, co mělo ještě ‚spadnout‘ do konkursní podstaty (tedy to, co si podruhé neplatili lidé, to je jejich tak jako tak), aby nemuselo dojít k prodeji domů a ostudnému a nemravnému stěhování, peníze za toto vykoupení dát do konkursní podstaty, a z té pak poměrně uspokojit ostatní okradené.“ Měl by podle vás zaplatit stát za všechny nespravedlnosti, kde je evidentní, že jde o selhání státu?

Jednoznačně je to selhání státu. Stát, který má právní řád v takovém stavu, že spory trvají desítky let, kdy neumíme podle stávajících zákonů zavčas podvodníky zastavit a zajistit jejich majetky, aby se z nich zaplatila škoda, a kdy ústy konkursního správce stát napřed něco povolí (družstevní dostavbu), aby pak to, co povolil, chtěli lidem opět po letech sebrat... Kdo jiný nese vinu? Stát má být garantem vymahatelnosti práva a jeho prostřednictvím spravedlnosti, a tady nebyl schopen ani jednoho. Právo nešlo vymoci léta, lumpové jsou na svobodě, a spravedlnost? Ta zmizela v nenávratnu zcela. Nemohou za to ti lidé, nemohou za to ani soudy, mohou za to zákony, jejich podoba. A kdo zákony přijímá? Stát. A když je neumí dát do stavu, která skutečně zaručí lidem spravedlnost, musí za to zaplatit, nebo, jak jsem uvedla do titulku, musí tu spravedlnost zaplatit.  Měli by to odnést nakonec i ti, co to ve státní službě způsobili. Tady jsem bohužel skeptik, ale ta snaha na ty lidi přijít by se vzdávat nikdy neměla.