Jaké je vaše povolání?

Vystudoval jsem ekonomiku podniku a marketing. Povoláním jsem ekonom a podnikatel. Ve skutečnosti využívám znalosti a předávám je dál do komunit. Spojuji lidi jak na bázi sociální integrace, tak i té ekonomické.

Co si pod tím lze představit?

Vlastním tři firmy a další živnosti. Zprostředkováváme obchody a děláme finanční služby. Ovšem 60 procent svého času se zabývám integrací. Pomáhám lidem vyplňovat papíry, vyplňovat žádosti a tak dále. Zbylých čtyřicet procent času dělám tzv. ziskové činnosti se svými zaměstnanci. Povídám si s lidmi, kteří mají problémy. Povídám si s Čechy, kteří chtějí proniknout do komunity. Mám integrační centrum v areálu Sapa na Libušské ulici. Do naší kanceláře tam chodí minimálně tisícovka lidí měsíčně. Máme i call centrum, kde řešíme buď problémy, nebo poptávky týkající se našich lidí.

Vedu taky blog o integraci, na kterém vystupuji, kde máme aktuálně nějakých 27 tisíc sledujících. Dělám rozhovory s lidmi, píšu zprávy, návody. Většina z lidí, kteří mě sledují, pochází z Vietnamu a teprve se chtějí do České republiky dostat. Takže chtějí získat co nejvíce informací.

Kandidujete do Evropského parlamentu na třetím místě kandidátky hnutí PRO Zdraví a Sport. Jaká je vize vašeho hnutí?

Hnutí se soustřeďuje především na téma zdraví občanů Evropské unie. Priority se tedy týkají dostupnosti léků a lékařské péče a zároveň také sportu a pohybové výuky, tělesné výchovy dětí a podobně. Další naší vizí je myšlenka spojovat lidi, a to nejenom prostřednictvím sportu, ale také z ekonomického hlediska a integračního.

Čeho byste chtěl dosáhnout jako europoslanec? Například tedy v oblasti integrační politiky?

Jdu tam s cílem propojovat lidi a nasměrovat je politicky víc na pravici. To znamená, aby si lidi uvědomili, že se o sebe dokážou postarat sami a že stát jim pouze pomáhá, aby svého cíle dosáhli. My prostě nechceme, aby se Evropa nakláněla stále více k levici. To je naše velká vize, se kterou tam jdeme.

Mluvíte o pravici. Co pro vás pravicová politika znamená?

Použiji obrat známý z konfuciánství. Když má někdo hlad, nedávejte mu rybu, ale dejte mu rybářský prut. Takhle to vnímám já. Jinými slovy, my chceme lidem ukázat, že mladí lidé v dnešní době v Evropě nepotřebují dostávat od státu nějaké dotace nebo sociální příspěvky. Oni potřebují, aby se jim otevřel trh, pracovní. Aby se jim udělaly lepší podmínky na podnikání a oni to pak sami dokážou. To je podle mě pravicová politika.

Pokud byste uspěl, stal byste se jediným a historicky prvním českým europoslancem pocházejícím z národnostní menšiny…

Já sice pocházím z menšiny, ale jsem, jak se říká, takzvaně od kořene Čech v myšlení i činech.

Do České republiky jsem přijel v roce 1995. Bylo to krátce po revoluci a lidé se začínali vzpamatovávat. Asijská menšina byla tehdy hodně velké „vow“. Na jedné straně byla příslušnost k menšině hodně pozitivní, na straně druhé ale i negativní.

Sang Tran Van (Foto: Z archivu Sang Tran Vana)

Určitě se ale agendě menšin chci věnovat. Jsou to desítky let, co jsem tomu věnoval a zažíval na vlastní kůži jak integraci, tak její selhání nebo šikanu. V Česku je v současnosti půl milionu cizinců a ti to prožívají skoro jako já. To znamená, že oni dostali šanci na nový život, jsou rádi a integrují se.

Vietnamská komunita má ve většinové české společnosti poměrně dobrou pověst. A sice že se velmi dobře integrují. Čím to je?

Ale já si myslím, že oni se integrují úplně všichni. Jenom to prostě není vidět. My se prostě většinou soustřeďujeme nikoliv na to, co se skutečně děje, ale na to, co se píše v médiích. Lidé, kteří se přestěhovali, totiž dostali šanci na nový život, a tím pádem do toho dávají všechno. My se samozřejmě snažíme propojovat lidi z menšin s většinovou společností, tak aby nevznikaly uzavřené skupiny. Lidé z menšin, když budou vědět, že je společnost vůči nim otevřená, tak do té integrace zkrátka půjdou. Vietnamci, když posílají děti do škol, tak je to už samo o sobě určitá otevřenost. Oni posílají své dítě do veřejnosti, do veřejného prostoru, kde je lidé berou jako své nejlepší kamarády. Já mám například nejlepšího kamaráda Čecha a trávíme spolu spoustu času. Takže to si myslím, že je ta integrace, ke které postupně dochází.

A co migranti ze severní Afriky a Blízkého a Středního východu? V západní Evropě podle dostupných zpráv vznikají tzv. paralelní společnosti a uzavřená ghetta.

Musíme rozlišovat mezi lidmi, kteří přišli dobrovolně, a těmi, kteří přišli z donucení. To je velký rozdíl. Míra uzavřenosti těch, kteří nepřišli dobrovolně, je velmi vysoká. Obecně ale, když se budeme bavit o menšinách, které vytvářejí uzavřené skupiny, tak musíme přemýšlet i o tom, kde v Evropě se toto odehrává a jestli tento scénář hrozí i v České republice.

A hrozí to?

Já nejsem odborník na tyto otázky. Jsem ale přesvědčen, že by na ně měli odpovídat odborníci a těm by se mělo naslouchat. Ze své práce v integračním centru ovšem vím, že značný díl viny může mít i prostředí, ve kterém nově příchozí žijí, atmosféra vytvářená ve většinové společnosti. Narážím na to, že pokud budou politici stále mluvit o cizincích jako o negativním jevu, tak cizinci budou cítit, že je na ně vyvíjen tlak, a uzavřou se ve svých komunitách, aby se bránili. Já bych nerad, aby to takhle v Česku bylo. Někteří politici u nás berou migraci jako hlavní téma a řeší to, jako kdyby byli na tuto problematiku největšími odborníky.

Téma migrace má ovšem potenciál velmi výrazně ovlivnit volby...

Ano, téma migrace je už několik let zneužíváno. Je to téma, které si politici berou do úst, aniž tomu skutečně rozumějí. Na otázku, jestli je migrace prospěšná či ne, by měli odpovídat odborníci. Například na Západě migraci potřebují k tomu, aby vůbec zprovoznili svůj pomyslný hospodářský stroj, velké koncerny. A v České republice je každý desátý pracující cizinec. To znamená, že cizinci zaměstnaní v Česku společnosti prospívají hodně. Ovšem politici tohle neocení. Migraci stále využívají jako politické téma, přičemž to ale stejně nevyřeší, jelikož migrace je věc přirozená.

Jak byste řešil migrační krizi, se kterou se Evropa potýká již několik let? Česká republika byla jednou ze zemí, které odmítly povinné kvóty na uprchlíky odsouhlasené v Bruselu…

Evropa musí být subjektem, který trochu předvídá dění ve světě a snaží se to dění i trochu usměrňovat. Nemůže to tedy vypadat tak, že migranti najednou přijdou až sem k nám a teprve v té chvíli my budeme řešit co s nimi.