Jakou atmosféru – jakožto velmi aktivní „listopadový aktivista proti prezidentu Zemanovi“ – vnímáte v České republice v souvislosti se státním svátkem 28. října? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu?

Musím se přiznat, že já jsem před rokem dost rezignoval, nicméně je to tu jak za Husáka, a nikomu to nevadí; většina národa je spíše spokojena s tím, jak to tady funguje. Doufám, že moji kolegové, kteří to sledují z různých úhlů, se nepletou, když říkají, že se to teď konečně zlomilo! A že se ti lidé konečně trošičku vzpamatují a pokusí se napravit tu chybu, kterou udělali přímou volbou prezidenta.

Teď, například díky šrumci kolem státních vyznamenání, se to ale zas až tak růžově nejeví... Spíš to opět vypadá, že ty „tábory“ jsou zde opravdu stále dva, a těžko říci, který je větší, nemyslíte?

Kdyby ty tábory byly dva, tak to by bylo ještě dobré. Problém totiž je, že to není záležitost bipolární, ale je to víceméně „atomizované“. Je zde jeden tábor, který stojí za Zemanem a pak je zde několik oponentních skupin, kdy každá z nich má trochu jinou filozofii a jsou nejednotné. Znamená to, že kdyby třeba dneska mělo dojít k přímé volbě hlavy státu, může se klidně stát, že to Miloš Zeman vyhraje znovu. Tedy – neshodnou se prostě na jeho protikandidátovi. V tom je zásadní problém.

Chápu. A je to tedy podle vás více tím, že je tu ta „roztroušenost“ několika oponentních protizemanovských skupin, nebo v tom hraje roli i to, že je prostě nedostatek těch pravých osobností?

Když se podíváte na politické spektrum, tak levice je víceméně jednotná (komunisté, socialisté), ale na pravici stále vznikají nové subjekty, a také zanikají… To znamená podle mého stanoviska, že ti jednodušší lidé zas tak nepřemýšlejí, přiklánějí se k většinovým názorům. A ti lidé, kteří přemýšlejí, se snaží hledat různé varianty, ale tím se samozřejmě tříští síly.

Co se týče dnešních oslav státního svátku, někteří politici odmítli účast v souvislosti s kauzou Bradyho, Hermana a Zemana. Například šéf Sněmovny Jan Hamáček ale uvedl, že státní vyznamenání se týká i řady dalších osobností, které je potřeba uctít, a proto dorazí. Vy se přikláníte k tomu bojkotu, nebo se ztotožníte s názorem, jaký prezentuje Hamáček?

Jako pan Hamáček názor nemám, protože on už tím, že podepsal ten směšný závazek vůči Čínské lidové republice, dal jasně najevo, kde stojí. Prostě problém je v tom, kdo vybírá ty oceněné. Kdyby je vybírala nějaká nezávislá komise nebo je navrhovali lidé z univerzity nebo kdokoli, kdo má nějaký morální kredit, tak má Hamáček pravdu. Ale on pravdu nemá, protože ty oceněné vybírá prezident. V podstatě to zase vypadá, že to bude banda jeho kamarádů v mikinách plus třeba někdo navíc.

Když jste zmínil přímou volbu prezidenta, ráda bych podotkla, že ještě předtím nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. V jakém stavu naše politika spěje do roku těchto důležitých voleb? Ať již v souvislosti s těmi všemi šarvátkami nebo v návaznosti na ty poslední, říjnové volby?

Já myslím, že poslední volby nedopadly zas tak špatně. Když si vezmeme populisty nebo zemanovce, tak zas až tolik neuspěli. Senátní volby dopadly docela dobře, proto si myslím, že se situace začíná pomaličku obracet.

Co to znamená „obracet“, k čemu tedy?

Stát je jako rodina: Pokud máte v rodině rodiče, kteří nectí morální hodnoty a jsou to prostě křupani, tak je velká pravděpodobnost, že z jejich dětí se stanou také křupani. Pokud máte rodiče na výši morálně, vzděláním či hodnotově, tak z těch dětí se stane také něco lepšího. Tedy: Pokud by nás vedl Masaryk, tak by motivoval lidi k tomu, aby byli čestní, pracovití, vzdělaní. Pokud nás vede Zeman, tak nás motivuje k něčemu jinému, že ano? Znamená to, že se národ musí opravit jaksi sám a to bude trvat dlouhou.