Cítíte se v Evropě bezpečně?

Po Evropě moc necestuji, takže nevím, jak bych se cítil v jiných zemích, ale v České republice se cítím bezpečně. Občané Evropy v Německu, Francii či Itálii se třeba cítí daleko méně bezpečněji, než byli zvyklí.

Míříme do budoucnosti, kdy se budeme bát oslavit významné výročí, nebo se pomodlit v kostele?

Já myslím, že budoucnost k tomu směřuje, ale celá věc je také o tom, jestli se budeme bát dělat, na co jsme zvyklí. Nebezpečí bude při větších shromážděních lidí z hlediska terorismu větší, to je evidentní. Jak se s tím vyrovnáme my sami, individuálně i jako společnost, je problém náš, nikoliv teroristů.

Takže bychom měli žít a nedávat najevo, že se bojíme?

Bojíme se, ale protože na to, co se děje, nejsme psychologicky, znalostně, ani pokud jde o dovednosti, připraveni. Takže ten strach je větší, než kdybychom byli připraveni, připravováni. Rozhodně odmítám zůstávat večer doma, nechodit mezi přátele, nezúčastňovat se věcí, na které jsme zvyklí jen proto, že hrozí nebezpečí. Když jedete po dálnici, nevíte minuty ani hodiny, kdy vás může někdo sestřelit. To ale neznamená, že se budu chovat jako blázen.

Jak bojovat proti terorismu? Jaký je váš recept?

Hlavní recept je být všímavý ke svému okolí. My v České republice jsme se s terorismem nesetkali, ale potkáváme se s tím, že někteří lidé, naši spoluobčané, kteří jsou frustrováni životní situací, zaútočili na své spoluobčany, způsobili tragédii a nebyli to teroristé. Byli to lidé osamocení, neměli si s kým promluvit o problémech, možná byli psychicky narušeni a okolnosti je přivedly k tomu, co udělali. Kdybychom byli více empatičtí a méně individualističtější, třeba by na to nedošlo. Takže všímavost v pozitivním slova smyslu. Na druhou stranu, pokud vidím něco netypického, neobvyklého, tak bych měl zvýšit svoji pozornost.

Dále to, o čem hovořím už rok, a opravdu to s tím souvisí. Já se už cítím trochu hloupě - to stále opakovat - ale například izraelská společnost je na toto mnohem lépe vybavena. Hystericky nepodléhají panice, jako by se to stalo u nás. Je třeba vybavit lidi znalostně, nějakou dovedností a způsobit tak synergický efekt mezi občanskou veřejností a speciálními složkami, které by musely zasahovat. Efektivita bude větší a může se stát cokoliv. Je evidentní – čímž nechci dávat návod na výrobu, ale stačí jít do drogerie, koupit určitý typ hnojiva, smíchat ho s cukrem, roznětku vyrobit ze suříku a hliníku a mohu způsobit velké problémy. Mohu zabít rukou, párátkem, automatickou zbraní, to nerozhoduje. A samozřejmě půjde i o jisté úsilí, aby mladá generace nepodléhala takovým, v uvozovkách módním trendům – aby na sociálních sítích nezačali sympatizovat s extremistickými skupinami, nedej bože s islamistickým hnutím. I ve školách musíme přistupovat k výchovnému procesu tak, aby děti byly vybaveny kritickým myšlením. Aby viděly, jak se pracuje s médii, s reklamou, jak se sociálními sítěmi a dodržovaly přitom zásady kybernetické bezpečnosti.

Politici by měli obnovit branný spolek, nebo založit národní gardu. Musí se zavést výchova obyvatelstva k ochraně v krizových situací do škol, musíme přistoupit k ochraně Schengenu Severoatlantickou aliancí, mělo by se jednat s OSN a Radou bezpečnosti, aby se přistoupilo ke globální humanitární akci pod ochranou armád, NATO a vojsk OSN. Obsadit území na pobřeží Libye, postavit tam uprchlické tábory a tam umisťovat uprchlíky a řešit azylovou politiku na jejich území, ne jen vozit je k nám.

Mluvíte o větší informovanosti i vzdělanosti obyvatel při těchto situacích. Znamená to tedy, že bychom znovu měli učit české muže, jak se zachází se střelnou zbraní?

Zcela jednoznačně. Nevím, zda ještě přímo vojnu, ale vojenský výcvik v tomto smyslu ano. My však nyní nemáme ani personální, ani ekonomické prostředky k tomu, jak toto zajistit. Základní vojenskou službu můžeme vrátit, i kdyby měla trvat třeba půl roku, ale je otázka, jak tu situaci nachystáme, abychom to eventuálně byli schopni realizovat. Odhadem máme v ČR tři sta padesát tisíc osob, které prošly policejní službou, nebo byly u hasičů, vojáků a nyní jsou v civilu, ale mají tyto potřebné znalosti a návyky. Možná nejsou nejmladší, ale jsou to lidé, kteří vědí, o co jde. Při rozumné komunikaci a při jejich získání pro společnou myšlenku můžeme během krátkého času dát dohromady obrovské množství lidí, kteří by byli ochotni se zapojit a vědí, která bije.

Jsme v situaci, kdy starostové v komunální politice jsou zároveň i šéfové krizového řízení a nemají kolem lidi, kterým by zavolali a požádali je o pomoc. Nejen, že takoví nejsou dnes k dispozici, ale dnešní generace není ochotna někoho poslouchat. Každý má pocit, že ví všechno. Lidé se musí naučit, že když se něco stane, někdo velí a musíme ho respektovat.

Vítám, že Parlament České republiky odmítl směrnici o zákazu zbraní. Naopak, je to dobře, naprosto v pořádku a naopak bych chtěl, aby muži měli kde trénovat a cvičit se zbraněmi a vítám i iniciativy, jako je airsoft, které mohou naopak umožnit, aby lidé uměli zbraně profesionálně ovládat.

Několikrát jsem slyšela, že za současné problémy si Evropa může svým humanismem, který se neslučuje s tím, co nám hrozí. Kvůli němu jsme se ale do této situace dostali, jak tvrdí někteří politici. Nastal čas, kdy je třeba přehodnotit náš humanismus? A je příčinou našich současných problémů?

Já nechci filozofovat, co znamená slovo humanismus. Západní Evropa se v historii dlouhodobě ubírala jinou cestou, než Evropa východní. Ukazuje se jistý rozdíl v přístupu k některým věcem ohledně azylové politiky. Přístup východních zemí je střízlivější, než u západních zemí, které jsou zvyklé na jinou situaci, tyto země byly koloniálními velmocemi a jejich vztah k některým zemím je jiný než náš, prostě je jiný a dlouhodobý. To, v čem jsme dnes, ale opravdu způsobily Německo a Francie samy. V tom vidím především roli Německa jako velmi negativní. Oni spustili něco, co nikdo nedomyslel a nyní ukazují prstem na všechny okolo a žádají, abychom sdíleli jejich problémy, které si zavařili. Nemám problém někomu pomoci a podat ruku, ale je to těžké, když na ni ten někdo plive a poučuje, jak špatně situaci chápeme a ještě vyhrožují. Chybí jim sebereflexe a odpovědnost za to, co se děje. V tomto smyslu si to Evropa zavinila sama.

Nejsme naivní? V loňském roce do Evropy proudily statisíce lidí, nepotřebovaly ani minulost, ani identitu a dostaly nové doklady. Co jsme si mysleli? Že to bude všechno bez problémů? Byli jsme, nebo jsme naivní?

Já bych to nebral osobně. Nás se nikdo na nic nezeptal, jak se to má dělat. Německo jednalo arogantně vůči svým východním partnerům i vůči vlastním lidem. To, co předvedli při řešení krize, je totální nezodpovědnost a odborná nekompetentnost. Co si mysleli? Těžko říct, v podstatě tomu nerozumím. Jakékoliv další opatření to může zmírnit, ale rozhodně to nevyřeší. Ten problém existuje a v Evropě žije už dvacet pět milionů muslimů v uzavřených ghettech, kam se bojí jít i státní moc. Tedy problém je tu dlouhodobě, jen se inicializoval. Pro mě je strašná zpráva, že se po Evropě pohybuje několik desítek tisíc lidí, o kterých třeba nikdo neví, kde jsou, co dělají. A jestliže se v Evropě ztratilo kolem deseti tisíc dětí a neví se, kde jsou, je možné, že tu běží někde obchod s dětmi a nechci si ani představovat, co se s nimi děje. S tím nemá humanismus nic společného, jde o totální nezodpovědnost.

Jakou roli v celé migrační krizi přisuzujete Angele Merkelové? Měla na celou věc skutečně tak velký vliv, jak jí to nyní mnozí politikové i odborníci přičítají?

Já bych asi úplně neřekl, že měla tak zásadní vliv, ale rozhodnutí, že je vezme pod svá ochranná křídla a její způsob řešení... Ten problém zde existoval, radikální islám by si našel jinou cestu, jak sem dostat své lidi. Tím, že si to paní Merkelová vzala za své a postavila se za to, vyvolala řadu věcí, které nemusely nastat. Je to skutečně její odpovědnost a dnes se ukazuje, že se proti ní začínají vymezovat i její němečtí političtí kolegové a přestávají jí věřit. Ale mě děsí také to, že německá politická elita nebyla schopna se proti své kancléřce natolik vymezit, aby jí v některých věcech včas zabránili. Všichni jsou po bitvě generálové, ale nikdo nic neudělal předtím. Tato šílená politická korektnost také nemá s humanitou nic společného.

Bojíte se, že bude Evropa nakonec muslimská, jak mi v rozhovoru tvrdil senátor za ODS Jaroslav Kubera?

Ta obava a možnost tu existuje. Poněvadž muslimská komunita žije vlastním životem, tak předpokládám, že to budou i v politickém systému ukáznění voliči. Ve chvíli, kdy budou schopni vyprodukovat vlastní politiky, což už se vlastně děje, tak mají tito politici velkou šanci na úspěch. Protože jejich voliči jsou ukáznění stejně, jako například voliči komunistických stran, kteří jsou jejich trvalými příznivci. Neříkám, že je to špatně, nebo dobře.

Toto budou ukáznění voliči, zatímco rozmazlení Evropané k volbám často ani nechodí a pak se diví, co se to děje. Oni mohou tímto demokratickým způsobem společnost měnit dle našich pravidel a těžko to někomu potom můžeme vyčítat. Proto jsme v parlamentu založili Platformu proti islamizaci, jejímž garantem a vedoucím je pan Zdeněk Soukup, která není extremistická, nebo založena na rasismu. Nabízí všem poslancům napříč Sněmovnou možnost diskutovat a komunikovat. Budeme zvát odborníky, islamology a s těmito lidmi se budeme snažit se v tom odborně vyznat. Budeme navrhovat nejen podložená řešení, aby nedošlo k nejhoršímu, a svým politickým stranám přinášet náměty. Nechceme se dostat na úroveň jakési xenofobie, nebo do rasistické pozice, jak to u některých extrémních politických subjektů bývá. Ale nejsme žádní „sluníčkáři“, chceme řešit věc pragmaticky a férově.

Stále mluvíme o tom, že by přistěhovalci měli respektovat naše pravidla a zákony. My sami však ustupujeme, měníme nařízení, aby muslimské děti mohly do školy s šátkem a tak dále. Není to cesta do pekel? Nepřipravujeme se sami o pravidla, která chceme, aby dodržovali?

Samozřejmě, v Americe to řeší celou poslední dekádu, je to obrácený rasismus. Je řada bílých uchazečů o práci, kteří splňují všechny kvalifikační předpoklady, ale příležitost dostane uchazeč černé barvy kůže, který požadavky nesplňuje. Jde o pozitivní diskriminaci a my se chováme přesně tímto způsobem. Byl jsem napaden, že je mi jedno, co se děje v Saúdské Arábii. Mně není jedno, co se děje v České republice. Naše vměšování do jiných států a kultur je evidentně špatné. Vždy jsem říkal, když pojedu k nim, budu respektovat všechny zvyky, protože respektuji jinou kulturu. To samé musíme vyžadovat i u nás doma, není možné, abych si domů pozval hosta a on mi říkal, jakou mám jíst večeři nebo mi přestavoval nábytek. Rozhodně na tom musím trvat.

Příchozí slíbí modré z nebe a pak se stejně začnou chovat stejným vlastním způsobem a leckdy agresivně vyžadují, abychom se my přizpůsobili jim.

Opět se dostáváme k tomu, jak je nastavena migrační a azylová politika. Už na začátku musí existovat tvrdý a možná i problematický přístup, ale při sebemenším podezření, že tento člověk nebude v Evropě fungovat a už jen za předpokladu, že může být bezpečnostním rizikem, musí pryč. Nemůžeme se spoléhat na předpoklady, když nevíme, o koho jde, to by byla sebevražda.