Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Zde musíte být konkrétní. Kteří lidé? Rád bych poznal ty, kteří si neuvědomují symboliku tohoto výročí, kdy před 100 lety byla naplněna dlouholetá touha Čechů, Moravanů, Slezanů ale i Slováků po samostatném státu. Generace lidí bojovaly za tuto myšlenku a umíraly za její svobodu. Nezapomenout na tuto historii je hlavním cílem oslav 100 let Československa. To že jsme se nechali v nedávné historii oblbnout, ale i okrást novodobými privatizátory a hlasateli volného trhu je už jen naše chyba, kterou nemůžeme svádět na druhé a je pouze na nás, zda sjednáme nápravu.

Když na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Tato země bude naše jen potud, pokud budou mezi námi lidé, kteří jsou ochotni obětovat i to nejcennější za její svobodu. Pokud takoví nebudeme zanikneme!

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

Považuji právo národa na sebeurčení za jedno z nejdůležitějších v současných snahách o jednotnou Evropu. Mnohým se stýská po lesku Rakousko-Uherské monarchie, za kterým ale byla i bída a útlak podrobených národů, na což již zapomněli.