Generál Jiří Šedivý nedávno zmínil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jestli chceme někam vrážet miliardy eur, tak nejlépe do uprchlických táborů na pomezí Turecka a Sýrie. Je potřeba pro ty lidi nalézt jednoduchou výrobu, třeba něčeho, co se bude používat na obnovu rozbitého území Sýrie.“ Co si o tom myslíte?

Gen. Jiří Šedivý (mimo Jana Raška) je jedním z mála přemýšlivých lidí z prostředí generality, a proto i jeho názory rád sleduji. V tomto případě však nachází jakoby snadnou cestu z našeho evropského hlediska, ale zde není přece problém. Nejedná se přece o Palestince, kteří po desetiletí v táborech čekají na návrat do své vlasti. Problém je daleko závažnější, je v nás. Nerad komentuji jednotlivé aktuální události, i když v tomto případě jsem již před měsíci svůj názor vyjádřil. Myslím, že platí. Je třeba však většího důrazu, neboť situace se podstatně změnila po přímém vstupu Ruské federace do událostí.

Zaznívá myšlenka vytváření uprchlických táborů již na severoafrickém území. Je to správné řešení a jak ho realizovat, když státy jako Maroko nebo Tunisko nechtějí spolupracovat a Libye nemá funkční vládu?

Stejná úvaha, jen v jiném geografickém prostředí. Myslím, že je možno plně souhlasit s Petrem Robejškem, který nejenom nesouhlasí, ale přímo varuje, a oprávněně. Je třeba zásadně odmítnout úvahy, které momentálně vypovídají, že by usnadnily život nám, ale rozhodně ne těm „vyhnancům“ z válkou ohrožených území. Analytik si nemůže představovat, co by si přál a co by jemu vyhovovalo, ale co je reálné, byť nesnadné a pro většinu z nás, kdo jsme v jiné situaci, nepochopitelné. Takže zapomeňme na tábory v Africe.

Dle některých zdrojů se ukazuje, že většina uprchlíků jsou jen mladí muži bez rodin a mnozí z uprchlíků se lživě vydávají za Syřany, aby dosáhli na azyl z důvodu útěku před válkou a násilím. Jak se tomu bránit? Jak poznat, kdo je skutečně Syřan, a kdo nikoliv? A v obecné rovině, jak pečlivě a objektivně rozlišovat mezi uprchlíkem a ekonomickým migrantem?

Na podobný dotaz se mi jen těžko odpovídá. Asi jsem jinak sociálně, ale i politicky nastaven. I od nás odcházeli v době mezi válkami mladí lidé, hlavně ze Slovenska, do Ameriky – bez rodin s nadějí na pozdější sjednocení. Nejprve neměli peníze, pak přišla válka a pak se jim celý svět rozdělil. Byli to, jak se dnes říká, ekonomičtí emigranti. Nepadaly na jejich rodiny zde bomby a život nebyl přímo v ohrožení, i když byl asi krajně nesnadný a důvod k odchodu vynucený.

Otázka je formulována obecně, a tak tomu rozumíme, že na Syřany ty bomby padají, a cítíme větší vinu. Vymezujeme se přímo proti „ekonomickým“ migrantům a pan prezident Zeman zvláště velmi důrazně. To se dosti nesnadno chápe, když německé hospodářství vyžaduje každoročně přes půl milionu nových, právě ekonomických migrantů. I my jsme jich nepřijali za poslední dekády málo, Ukrajince, Vietnamce, Rusy. O Slovácích ani nemluvím, ty pokládáme za vlastní. Poznáme je po akcentu v samoobsluhách, na stavbách nebo i v nemocnici. Máme s nimi problém – ne jiný než sami se sebou.

Pokud by migranti měli jinou barvu tváře, tak je to spíše chyba v nás. Hovořme tedy o stavu naší společnosti. Dali nám ti jiní písmena, číslice – a nepodceňujme jejich vzdělanost. V Anglii, když v devadesátých letech přišla naše děvčata z Čech do rodin hlídat děti, tak jim také nejdříve ukazovali, jak se splachuje záchod. A dnešní migranti mají mobily. Tak jsme jim je vzali. Migrace je přirozené právo člověka a myslím, že se nemusím ani opírat o různé konvence či ustanovení OSN.