„Nenávidím svět a chci po sobě zanechat co nejvíce bolesti.“ Tuto větu po sobě mimo jiné zanechal student David Kozák, nejhorší masový vrah v naší novodobé historii. Jak to vnímáte?

Ten člověk řešil problémy, které ho dlouhodobě trápily. A toto byl způsob, jak on danou situaci vyřešil. V delším časovém horizontu byl tedy v napětí, když hledal řešení a nemohl jej najít lidským a zralým způsobem.

Také doba, ve které žijeme, je velmi vypjatá, minimálně pět let. A to má dopad na naši psychickou stabilitu a odolnost. Není-li odolnost dlouhodobě budována, mohou lidé sklouznout k závažným formám jednání.

Mnoho tuzemských masových vrahů vykonalo své činy okolo Vánoc. Co vy na to?

Toto období je náročné, protože se projevují velké tlaky ve společnosti. Končí rok, uzavírá se semestr, když je řeč o vysokoškolákovi, a tak dále. Vánoce vyžadují určité rodinné souznění a citovou angažovanost. Je to z mé strany domněnka, ale Vánoce k jeho rozpoložení mohly přispět. Někdy to s tím souvisí, někdy ne.

Zatím, co víme, po něm zbylo patnáct mrtvých. Toto jsme v české historii masových vražd nezaznamenali. Může jít o inspiraci masovými vraždami na školách ve Spojených státech amerických?

Doba se mění. Dostáváme se k informacím, kterým ne vždy rozumíme. Trendem ale je o masových vrazích hovořit. Takže ta americká stopa skutečně může být inspirací k řešení problematických situací. A když člověk nevidí jiný model, tak se může uchýlit k tomuto aktu. Tyto hrůzné činy lidi oslovují a mají tendenci se jimi zabývat, mluvit o nich, rozpitvávat je, točit o nich filmy a psát knihy. Poutají pozornost. Za třicet let se k nám nedostalo mnoho krásného a vlídného umění.

S čím se tedy ti mladí mají identifikovat, když zapnete televizi a jsou tam samé detektivky a kriminálky. Moc filmů o normálních lidech, kteří své problémy vyřešili, a běžném soužití se netočí. Navíc se při rozhovorech s klienty setkávám s tím, že v současných knihách je velmi naředěn a zredukován popis vnitřních stavů člověka. Jde se po povrchu. To nám s řešením problémů moc nepomáhá, takže se více uzavíráme.

Navíc, když někdo řekne o nějakých svých neblahých vnitřních stavech a ostatní to s ním rozebírají, tak jsou často napadáni. Lidé se proto dnes obávají, že jim nikdo nepomůže. Dost takových se bojí výsměšných označení jako třeba dezinformátor. Na internetových sítích se sdílí mnoho věcí, ale je to anonymní a není to niterní. Lidé nemají ventil a zůstává to v nich uzamčené, což je z psychologického hlediska to nejhorší, co se může stát. V médiích jsem postřehla, že pachatel těch hrůzných činů v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy byl dosti tichým studentem.