Sdělovací prostředky včera přinesly informaci o ukončení  jednání mezi ČSSD a ANO na straně jedné a církvemi na straně druhé ve věci snížení majetkových náhrad za nevydávaný majetek. Co si o tom myslíte?

Každému rozumnému člověku je jasné, že při tzv. jednání se jednalo pouze o získání času a ne o to, aby došlo k prosazení historické spravedlnosti. Hlavním cílem tohoto tzv. jednání bylo vytvoření zdání, že církve jednají poctivě o případné dohodě o změnách podmínek. Fakticky církve dohodu nechtějí a to prokázaly. ČSSD potřebuje vystupovat před svými voliči jako strana, která nechce nespravedlivé majetkové vypořádání s církvemi. Zároveň si uvědomuje, že pokud by začala prosazovat suverenitu státu, že by s ní nebyla v koalici KDU-ČSL a ona by se nemusela stát vládnoucí stranou. Proto považuji probíhající jednání za vhazování písku do očí voličů a to podobně jako zbabělé ustoupení ČSSD od požadavku referenda o církevních restitucích nedlouho před volbami. Cílem tzv. jednání bylo skutečně jen získání času pro vytváření tzv. legitimního očekávání církví, že získají majetek.

ČSSD ale nemá žádnou možnost, jak případně nespravedlivému vyrovnání zabránit.

To samozřejmě není pravda. ČSSD je nejvýznačnější politickou silou v této zemi co do počtu poslanců i představitelů vlády. Ovlivňuje, zda stát bude jednat jako suverén chránící zájmy občanů či jako služka církví. ČSSD samozřejmě není schopna prosadit změnu smluv uzavřených s církvemi, je však řada jiných možností, které by strana mohla dávno prosadit, pokud by skutečně chtěla omezit důsledky nespravedlivého vypořádání a prosadit myšlenky prezidenta Masaryka o odstranění historických křivd na českém národě. Místo toho ČSSD umožnila běh lhůt  pro vydávání majetku a začala vytvářet zdání, že by snad církve mohly mít nějaký legitimní nárok na vydávání takovéhoto majetku. Všichni přitom víme, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně ve sporech s Českou republikou ve věci církevního majetku rozhodl, že na restituce církevního majetku není právní nárok. A tak ČSSD místo aby zabránila nespravedlivým tzv. restitucím, je fakticky podporuje.

Jaké možnosti eliminovat dopady zákona ve skutečnosti existují? 

Pokud by existoval skutečný zájem o spravedlnost a ne pouze snaha o matení veřejnosti, získání majetků a polické moci, mohlo již dávno dojít k prosazení změn zákona, které nevyžadují jakýkoliv souhlas církví. Lze je prosadit bez ohledu na znění smluv uzavřených s církvemi. ČSSD tak s vysokou pravděpodobností mohla těchto výsledků dosáhnout i loni. Stačilo chtít a neohlupovat nás jednáním s církvemi. Měla zabezpečit, aby stát jednal jako suverén. Nezabezpečila. Proč?

Můžete uvést nějaké příklady těch možností?

Těch je celá řada. Vezměte si, že pokud by stát jednal jako suverén, tak již dávno mohl rozhodnout o tom, že například změní ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a prodlouží lhůtu pro vydávání majetku, nebo stanovit, že pokud žadatel nedokladuje, kde se majetek nachází a kdo má k němu dispoziční oprávnění, tak že se majetek nevydá, a to stejně jako se nevydával majetek, pokud žadatel u jiných restitucí požádal o vrácení nepříslušného subjektu.

Jako nejvýznamnější možnost bych ale viděl zavedení povinnosti uhradit státu sankci, pokud by se později ukázalo, že majetek, ať byl či nebyl vydán, vydán být neměl, protože nebyly splněny podmínky. Uvědomme si, že u normálních lidí platí, že když do insolvenčního řízení přihlásí svoji pohledávku, která bude zjištěna v rozsahu menším než 50 % její výše, tak se k takovéto pohledávce nepřihlíží. Dokonce existuje možnost soudu uložit sankce věřiteli, který takovouto pohledávku přihlásil. Soud může uložit, aby neoprávněný věřitel ve prospěch věřitelů, resp. majetkové podstaty, zaplatil částku, kterou soud určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Pokud by se zjistilo, že majetek neměl být vydán, či požadavek byl neoprávněný, pak by takovouto částkou plněnou ve prospěch státu měla být hodnota vydávaného majetku. Místo sankcí za neoprávněné žádosti dokonce mnozí poslanci ČSSD nehlasovali pro návrh, který byl v minulém funkčním období v Poslanecké sněmovně předložen a který vyžadoval majetkovou odpovědnost za vydávaný majetek. Sledovala jste, jak hlasovali o tomto a podobných usneseních ovlivňujících schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi stávající představitelé ČSSD? Proč jsme ústavní stížnost museli podat nejdříve jako senátoři z různých stran a pak až pod tlakem námi podané stížnosti se připojili poslanci ČSSD? Proč vláda neinformovala, zda ve věci tzv. poslaneckých trafik se jednalo i o zákonu o majetkovém vyrovnání, a pokud ano, proč se nedomáhá obnovy řízení před Ústavním soudem? Možná se jedná o dlouhodobou snahu některých osob z ČSSD podporovat církve ke škodě ostatních, což je přitom třeba zamaskovat, např. tím, že se bude zbytečně jednat atd. Kdo na takovémto přístup vydělá?

Co když by ten, komu byl majetek vydán, majetek již nevlastnil a neměl by z čeho případnou sankci hradit?

Pokud církve mají dostávat i finanční vyrovnání dokonce i za majetek, který prokazatelně církvím vůbec nepatřil, nerozumím tomu, proč stát nestanoví povinnost církví vystupovat jako ručitel za subjekty, kterým byl majetek vydán. Nic by církvím nebránilo k odstranění rizika ručení zabezpečit, že před vydáním majetku vezmou žadatelé svoji žádost zpět, pokud si nebudou 100% jisti podáním svých nároků. Pak by se nemusely církve bát odpovědnosti. Samozřejmě existují i další možnosti, které mohla ČSSD dávno uskutečnit, pokud by skutečně chtěla spravedlnost pro většinu národa.