Generální ředitel České televize Petr Dvořák přišel s tvrzením nepodloženým žádnými konkrétními čísly, že ČT24 je dnes druhý a občas i první nejsledovanější kanál. A spojil to s tím, že České televizi docházejí peníze a že buď se budou muset zvýšit koncesionářské poplatky, nebo televize omezí to, co dělá. Jak jeho nátlak v této mimořádné situaci vnímáte i s ohledem na to, jak byla Česká televize dlouhodobě kritizována za nehospodárnost za tichého přihlížení členů Rady ČT?

Ten problém je podstatně složitější a nezačíná u momentálního generálního ředitele. Pokusím se to stručně vysvětlit. Podstata problému se nenachází v nějakých domněle chybějících financích, ale v tom, co zákonodárci dali České televizi do vínku a jak se hospodaří uvnitř České televize a proč zrovna takto. Ty podstatné otázky zní, proč se od roku 1990 hospodaří v České televizi stále stejně, na stejných principech, a proč nedochází k zásadním změnám v kontextu zcela a naprosto jiné mediální doby, než se psala před listopadem 1989. Česká televize stále jede v tom socialistickém módu, jenž se vyznačoval nedostatkem mediálních zdrojů, kdy si lidé mohli vybrat ze tří možností, buď číst Rudé právo, poslouchat rozhlasovou stanici Hvězda, nebo si zapnout film pro pamětníky na jediném televizním programu. Tehdy jiná televize neexistovala. V České televizi, a zjevně ani zákonodárci, tuto novou a stále se vyvíjející situaci nepochopili dodnes.

Lépe řečeno, Česká televize se tomuto poznání a skutečným změnám brání a vidíme i činnost politických aktivistů a opozičních politiků, kteří slovně atakují každého, kdo má na tuto věc jiný názor, a jiný názor je podle jejich pokřiveného mínění nebezpečím pro demokracii, což je velmi nemocná, antidemokratická a kontraproduktivní rétorika, která nepřináší žádný posun a naopak stále více otáčí veřejné mínění v neprospěch České televize. Bohužel politickým aktivistům uvnitř i vně televize se podařilo její zaměstnance a spolupracovníky zdiskreditovat a hodit do jednoho pytle. Z osobních kontaktů se zaměstnanci vím, že lidem se tento aktivismus příčí, nesouhlasí s ním a není jim příjemné se s těmito aktivisty potkávat, přesto to dělají kvůli penězům a práci, která je baví a umějí ji. Nicméně je dobré vědět, že vnitřní naladění zaměstnanců nesouzní s těmi několika redaktory a aktivisty, již dělají ten největší hluk, a proto není dobré odsuzovat Českou televizi jako celek, byť jsou nutné radikální změny ve všech myslitelných směrech. K těm změnám stejně dojde, a čím více se budou odkládat, tím více se bude kredit České televize snižovat.

To je příjemné slyšet, že na Kavčích horách nejsou jen Moravcové, Wollnerové nebo Fridrichové. Ale aby se něco změnilo, musí nejdřív dojít ke změně zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi. V čem vidíte jeho momentálně největší nedostatky?

Zákon z České televize udělal mnohovrstevnou instituci, kdy vlastní výroba televizních pořadů a jejich vysílání je pouze jednou částí množiny. Česká televize je výrobcem televizních pořadů, vysílatelem televizních pořadů, jakýmsi finančním úřadem pro výběr televizní daně, reklamu vysílá, aby finance odváděla do Státního fondu kultury, a ještě má povinnost se účastnit výroby českých a koprodukčních filmů. Taktéž má za úkol být lídrem v nových televizních technologiích, je správcem naprosto zbytečného objektu na Kavčích horách, který je pozůstatkem komunistického propagandistického velikášství, rozšiřuje naprosto nemístným způsobem svoji programovou nabídku. Česká televize vysílá na šesti programech v řádu asi 44 tisíc hodin ročně, což je v průměru nějakých 120 hodin denně. Čili jeden den vysílání je ve vysílacím čase pět dnů. A teď mi řekněte, kdo má možnost a také kdo by se chtěl dívat, pokud by to vůbec bylo možné, na televizi pět dnů v průběhu jednoho dne v naprosto extrémní nabídce televizních stanic z celé planety, které jsou k dispozici, a to jak v tzv. umělecké tvorbě, tak zpravodajství domácím i zahraničním.