EU hovoří o sankčním seznamu, neuznala výsledky voleb v Bělorusku a posílá do země miliony eur. Co říkáte na vyjádření o tom, že se Brusel lekl hospodářských sankcí kvůli vlastnímu obchodu a nepřišel ani s jiným opatřením, které by skutečně mohlo mít dopad na prezidenta Lukašenka?

Argument, že zatím nedošlo k hospodářským sankcím kvůli vlastnímu obchodu, je lichý. Obchod EU s Běloruskem činí přibližně 11 mld. eur ročně, z toho 7 mld. představuje vývoz ze zemí EU do Běloruska, ale z celkového obchodu EU se světem to dělá 0,1 procenta. Naprosto minimální. Důvod je jiný. Máme zkušenosti se sankcemi z minula. Je dobré se podívat na rok 2010. Přesně před deseti lety byla podobná situace. Odehrály se volby, kdy Lukašenko dostal 80 procent stejně jako nyní. Uskutečnily se sice menší demonstrace než teď, ale také byly masivní. Došlo k zatýkání oponentů, EU zavedla sankce vůči konkrétním osobám, a to jak politikům, tak byznysmenům. Sankce suspendovala EU poté, když Lukašenko provedl určité reformy a změny, byly vidět náznaky, že se snaží o nezávislejší politiku i vůči Rusku. Na straně EU je zkušenost s těmito sankcemi a také nejde o konečnou situaci. Sankce jsou na stole, uvidíme, jaké zakončení budou mít demonstrace, a pokud bude brutální, sankce samozřejmě přijdou na řadu. I prezidentu Lukašenkovi chce západní společenství nechat určitá zadní dvířka, aby měl motivaci s demonstrujícími vyjednávat. Ale možnost uvalení sankcí je. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet.

Běloruskem se zabývá i česká politická scéna, debatuje se o formě pomoci. Podle senátora Pavla Fischera bychom měli sami vyhlásit sankce vůči konkrétním prominentům běloruského režimu. Jaký je váš názor?

Měli bychom si uvědomit, že mnohem účinnější a prospěšnější je všechny tyto věci diskutovat v rámci EU jako celku. Měli bychom koordinovat naše kroky s Evropským parlamentem a nevolit českou cestu. Opatření budou mnohem účinnější, pokud budou zkoordinována s ostatními členy EU, než když udělá výstřel od boku jedna země.

Měl jsem Bělorusko a celý prostor bývalého Sovětského svazu na starosti v Evropském parlamentu. Kromě EP jsou to hlavně Litva a Polsko, které se snaží dlouhodobě, v podstatě dvacet let, běloruské občanské společnosti, běloruským opozičníkům pomáhat. Když jsem měl schůzky s běloruskými sociálními demokraty, kdy polovina byla na svobodě, polovina v Lukašenkových vězeních, scházeli jsme se v Litvě, v hlavním městě. I toto bychom měli mít na vědomí. Snažit se spolupracovat s Evropským parlamentem plus parlamenty, které mají k Bělorusku nejblíže.  

Česko by podle Fischera také mohlo v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě prosadit vyslání inspekce do běloruských věznic. Lze tohle realizovat?

Konkrétně o návštěvu věznic se EU, evropské země snaží dlouhodobě. Organizace, která vlastně i proto byla zřízena už v dobách studené války, v polovině 70. let, je dnešní organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Problém je, že jak Bělorusko, tak Rusko nedovolují tyto aktivity na svém území a nedovolují také vyslat nezávislé volební pozorovatele. Ano, měli bychom na to tlačit, protože běloruský systém své oponenty neustále vězní, opět jsou případy zmizení lidí, sledujeme svědectví o tom, co se ve věznicích děje. Ale mezinárodní společenství do věznic nemá přístup. Ano, trvat na tom, mít tohle jako jeden z požadavků, OBSE by měla hrát velkou roli, ale bohužel v tom tato instituce naprosto selhává.