Česká národní banka bude pokračovat v režimu intervencí s cílem udržet kurz koruny poblíž 27 korun za euro, rozhodla ve čtvrtek bankovní rada. Guvernér ČNB Jiří Rusnok oznámil, že konec režimu devizových intervencí může nastat kdykoliv po konci tzv. tvrdého závazku, tedy od dubna. Jaké bezprostřední dopady se dají od tohoto rozhodnutí očekávat?

V pondělí v podstatě odstartuje v pravém smyslu slova ruleta na devizovém trhu. Od pondělního rána hypoteticky mohou intervence skončit kdykoliv. Přesto máme k dispozici určitý klíč, který tuhle ruletu poněkud vyjasňuje. Guvernér Jiří Rusnok totiž na tiskové konferenci po skončení jednání bankovní rady prohlásil: „Počínaje příštím měsícem je možné opuštění kurzového závazku na jakémkoliv jednání bankovní rady. Výsledek rozhodnutí zveřejníme bezprostředně, tedy v řádu desítek minut.“ Aha, takže ke konci intervencí by mělo dojít až po proběhnutí některého z dalších jednání bankovní rady. Ta sice má „velká“ jednání jednou za šest měsíců – to příští spadá až na začátek května – ale „malá“ setkání probíhají každý čtvrtek. A kromě toho se může bankovní rada svolat kdykoliv mimořádně. Čtvrtky tedy jsou jako adepti na skok kurzu jako první v podezření.

A dál tu máme ještě jednu další jistotu. Rusnok mluvil o „oznámení bezprostředně“ po rozhodnutí. Aha. Čili rozhodnutí bude oznámeno. Ne že by si ČNB hrála na mrtvého brouka a ponechala finanční trh, až si ten sám všimne. To je ale ta pro analytiky sice zábavnější, nicméně pro spekulanty, drobné střadatele i firmy infarktovější, pro ČNB náročnější varianta. Garantuje totiž, že skok kurzu bude větší, než by byl, kdyby na to ČNB šla diplomatičtěji a nechala by hráče na devizovém trhu, až si sami všimnou. No, tím to dělají pánové z bankovní rady sobě i nám o to adrenalinovější.

Z toho tedy vyplývá, že prvotní skok kurzu může být celkem výrazný. Klidně třeba o korunu padesát haléřů. A pak zase zpět na výchozí hodnotu… Posílení následované oslabením. A znovu. Zkrátka zpočátku budeme podle všeho pozorovat vysokou rozkolísanost, žádný jasný trend, žádné přímočaré posílení, jak se o něm mnohdy mluví. Teprve v horizontu dnů se kurz stabilizuje a zaujme stabilnější, dlouhodobější posilující trend.

Když v listopadu 2013 provedla ČNB oslabení koruny, aby udržela kurz 27 Kč za euro, plánovala tento kurz udržet alespoň rok a půl. Chtěla tím podpořit domácí spotřebu díky zdražení zboží z dovozu a předejít deflaci. Co ve skutečnosti uměle udržovaný kurz za téměř tři a půl roku způsobil, k čemu přispěl a co pokazil?

Těch problémů bylo víc a já s intervencemi ČNB měla potíž souhlasit od samého začátku. Rozuměla jsem sice argumentaci ČNB, která byla hnána strachem z nástupu deflace, tedy poklesu cenové hladiny, ale nesouhlasila jsem s ní. Podle mého soudu, který jsem dodnes nezměnila, by deflace nebyla pro zemi žádnou tragédií.

V čem ale vidím největší problém: Různé země založily model své konkurenceschopnosti na různých faktorech. Například země jako Švýcarsko či Německo produkují zboží, které není levné, zato je považováno za kvalitní až luxusní. Tyto země přes vyšší cenu svých produktů nemají problém s prodejem na zahraničních trzích. A při výrobě používají vysoký podíl technologie, mají vysokou přidanou hodnotu. Naproti tomu země jako Čína spoléhají hlavně na méně kvalitní a levné výrobky s vysokým podílem manuální práce. Konkurují tedy cenou. Tento druhý model bude s příchodem 4. průmyslové revoluce stále méně životaschopný. Bohužel ČR vsadila spíš na tento druhý model a intervence k tomu značně přispěly. V podstatě vmanévrovaly podniky do situace, kdy byly nucené snažit se konkurovat tlakem na nízké mzdy a obecně na nízké náklady. S intervencemi jsme se tak stále víc stávali levnou montovnou, která technologicky zaostává a trpí extrémně nízkými platy.

V úterý jmenuje prezident Miloš Zeman novým ministrem průmyslu a obchodu dosavadního náměstka Jiřího Havlíčka. Ten se po schůzce na Hradě vyjádřil, že odmítá odkup krachující společnosti OKD firmou Prisko, jak to chce ministr financí Andrej Babiš. Podle něj se o to má postarat státní společnost Diamo, protože má 2 500 zaměstnanců a zkušenosti s útlumem těžby. Vidíte v něčem výhodu Babišova návrhu, aby závaznou nabídku ke koupi OKD podala za 80 milionů společnost, která má tři zaměstnance a jejímž jediným akcionářem je stát zastoupený ministerstvem financí?

Ne, nevidím v tom žádnou výhodu. Pro veřejné finance, a tedy pro daňové poplatníky to patrně vyjde prašť jako uhoď, jde vlastně jen o hromádku, ze které budou peníze poslány do OKD. Jaké jsou přesné motivy ministerstva financí, takto zvenčí bez znalosti detailů nemůžeme soudit, ale jedno vám mohu říct celkem jistě: ve státní správě se překvapivě hodně hraje na „hromádky“ a na to, jakou má která nálepku. Taková „banalita“, jako pod které ministerstvo spadá který státní podnik, do něhož mají plynout peníze, může být z pohledu vnějšího pozorovatele nepochopitelně zásadní. Jinak ale žádné relevantní vysvětlení nemám.

Odkupem OKD, ať už tou, nebo onou státní firmou, se kruh uzavře. Jeho součástí byl i prodej státního podílu hluboko pod cenou nebo to, že koncem minulého roku byl podán podnět na Národní centrálu proti organizovanému zločinu k obstavení veškerého majetku podnikatele Zdeňka Bakaly kvůli tomu, že se měl podílet na vyvedení desítek miliard korun z OKD. Není těch posledních pětadvacet let dění kolem OKD důvodem i k něčemu jinému než k rozhořčení nad tím, jak stát přišel o velké peníze a teď si vysátou firmu kupuje zpět?

Především si musíme připustit, že jakékoliv snahy o záchranu OKD jsou dlouhodobě určeny k neúspěchu a jsou jen formou, jak odložit osudný okamžik, kdy společnost bude celá uzavřená. Angažování státu tedy musíme chápat nikoliv jako záchranu podniku, nýbrž jako vytvoření jakéhosi polštáře pro zaměstnance, aby měli k dispozici delší období pro rozlučku s prací pro OKD. Navíc, věc je o to sociálně komplikovanější, že region, v němž OKD působí, je z pohledu míry nezaměstnanosti mezi nejproblémovějšími v zemi.

Jenomže proti tomu jde neoddiskutovatelný fakt, že stojíme na prahu čtvrté průmyslové revoluce a do toho navíc ceny energií na světových trzích za poslední čtyři roky zásadně zlevnily. Výsledkem je pokles ceny uhlí a současně odklon od této suroviny, protože energie se stále víc získává z alternativních zdrojů. Dnes se hodně mluví například o lithiu jako o surovině budoucnosti (kvůli použití v bateriích), ale současně s tím existují názory, že už i lithium je vlastně technologicky překonané dřív, než se stačilo pořádně rozjet. Takže sanovat v této souvislosti těžbu uhlí je jako zachraňovat provoz parních lokomotiv: Nedá se to ustát.