„Za posledních téměř třicet pět let nikdo neudělal tolik pro přeměnu Česka v přívěšek amerických zájmů jako tahle vláda,“ napsal jste v časopisu !Argument. Z jakých důvodů se zrovna pětikoalice tak silně přimkla k velkému bratrovi v podobě strýčka Sama?

Zjednodušené, černobílé vidění světa je vlastní nejvyšším představitelům všech stran pětikoalice snad od jejich zrodu. V tom není nic nového. Co je nové, je příležitost, kterou dostali a využili. Sešly se tu dva faktory. Především se snížila ostražitost veřejnosti. Vzpomeňte na léta 2006 až 2009, kdy se ulice bouřila proti plánu postavit v Brdech radar amerických strategických sil. Ve srovnání s tehdejší obětavou činností občanské iniciativy Ne základnám je zřejmé, že tentokrát veřejnost zaspala. S tím bezprostředně souvisí i dobrá příprava druhé, myšleno americké, strany. Dnešní zcela asymetrické propojení bezpečnostních zájmů USA a Česka vzniklo během loňského roku rozdělením tématu na části, které se tvářily nepropojeně a téměř neutrálně.

Málo srozumitelná Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany dala ozbrojeným silám USA v Česku k užívání jedenáct lokalit. Paralelně byla uzavřena smlouva o nákupu drahých a zbytečných amerických letadel páté generace. Tento nákup pak spojením s možnostmi nabízenými Dohodou o obraně propojuje Armádu České republiky do infrastruktury, která je plně závislá na nepředvídatelných výkyvech politiky Bílého domu a vojenských záměrech Pentagonu. K tomu loňské přijetí tří nových vládních dokumentů týkajících se bezpečnosti a výstavby armády definovalo geopolitickou funkci Česka jako nástupního prostoru pro armády NATO, tedy především USA, směrem na východ. A to v situaci, kdy testy letadel F-35 vedly k tomu, že tyto stroje oficiálně získaly oprávnění nést a shazovat termojaderné bomby. I když nukleární nálože u nás nebudou skladovány, připravená infrastruktura kontrolovaná americkými ozbrojenými silami dává možnost učinit z Česka tranzitní zemi i pro tyto bomby. Nemluvě o tom, že zmíněná dohoda umístění jaderných zbraní v Česku nevylučuje...

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg ale včera při návštěvě Varšavy prohlásil, že Aliance neplánuje rozmísťovat jaderné zbraně v dalších zemích...

Severoatlantická aliance žádné jaderné zbraně nemá, nemůže je tudíž rozmísťovat. Suverenitu nad nukleárními zbraněmi si ponechaly vlády těch členských států NATO, které tyto nálože vlastní – tedy USA, Velká Británie a Francie. Nelze pochybovat o tom, že když se ve Washingtonu rozhodnou rozmístit v Česku či Polsku jaderné nálože, Aliance jim v tom nejen nebude bránit, ale tento záměr posvětí.

Vraťme se ale ještě na chvilku zpět ke změnám minulého roku ve vztazích Česka a USA. Podařilo se podřídit zahraniční a bezpečnostní politiku Česka politice americké na úroveň, která mnohonásobně převyšuje závislost hrozící výstavbou radaru v Brdech. Stalo se tak s využitím zkušeností „vojenských diplomatů“ USA nejen z oné doby, ale i z jiných zemí. Není jasné, zda konečný cíl a postup byly živelné, nahodilé anebo byly předem naplánované. Ať tak či onak, Česko se stalo dobrovolně legitimním cílem všech, kdo se dostávají do konfliktu s Washingtonem.

Jak moc naše finanční injekce – tedy nákup amerických stíhaček, který budeme leta splácet – pomůže americkému vojenskému průmyslu?

Z ekonomického hlediska to samozřejmě vojensko-průmyslový komplex nikterak dramaticky neposílí. Je ale třeba vidět, že podobnou daň za ochranu, výpalné, platí vlastně každý, kdo letadla F-35 kupuje – a to je přibližně 25 zemí. A nesmíme zapomínat, že letadla F-35 Armáda České republiky nepotřebuje. Jsou to letadla velmi kvalitní, ale jejich funkce v klasické válce mohou plnit letadla levnější a odzkoušená. Ve velké válce, v níž by česká armáda fungovala jako doplněk armády USA, pak hrozí, že nebudou zapotřebí žádná letadla tohoto typu.  

Zákonodárci v obou komorách amerického Kongresu schválili balík pomoci Ukrajině. Pomůže to zastavit ruskou ofenzivu?

Je to nepravděpodobné. Převaha ruské armády je velká – ve zbraních, střelivu a v neposlední řadě v lidech. Dostupné informace říkají, že dodávky západních zbraní a munice se nevyrovnají produkci nových zbraní a munice v Rusku, přičemž se výrazně zkrátil inovační cyklus u nejdůležitějších ruských zbraňových systémů. Je pravděpodobné, že západní pomoc na čas povzbudí některé z malověrných v řadách ukrajinské armády, ale celkově situace na frontě směřuje k vyčerpání a rozkladu ukrajinské armády. Symbolické je, a naleznete to i v západních médiích, že Ukrajina má problémy s nedostatkem vojáků, zatímco v Rusku se denně hlásí do armády tisíc dobrovolníků.

A mělo by se neustále opakovat: dodávat zbraně je snazší než usilovat o mír. Mír, který respektuje oprávněné bezpečnostní zájmy všech zemí, ale také – což se nám nemusí líbit – realitu na bojišti. Obecně platí, že Západu chybí jakákoliv konstruktivní vize spolupráce s mocnostmi na východě. Jediné, co Západ v této souvislosti umí, je zvyšování vojenských výdajů.

„Demokracie a svoboda budou mít vždy globální význam, a dokud je Amerika pomůže chránit, nikdy neselžou,“ napsal v reakci ukrajinský prezident Zelenskyj. Co vy na to?

To je teze na hranici srozumitelnosti. Nechme stranou demagogii a pochlebování. Kdyby to její autor myslel vážně, znamená to, že věří v nekonečnou dobrotu a sílu USA. Pomoc Washingtonu například při svržení íránského premiéra Muhammada Mosaddeka (1953), guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze (1954), Salvadora Allendeho, demokraticky zvoleného prezidenta Chile (1970), nebo ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče (2014) naznačuje, že ve Washingtonu poměrně často mají jiné priority, než je svoboda a demokracie. Války v Indočíně nebo v Afghánistánu zase ukazují, že síly a odhodlání Washingtonu mají své meze. A tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Nedostává se dnes Česko vzhledem k masivní migraci z Ukrajiny, jakož i další postsocialistické země vlastně do dvojího tlaku?

Pro unijní migrační pakt představují Ukrajinci jen dílčí problém. Brusel, přesněji řečeno velké cílové země většiny migrantů, na Česko tlačí z širších důvodů – nemluvě o příslovečné neschopnosti europarlamentu, unijní byrokracie a komisariátů řešit včas a důsledně problémy. A nejde jen o migraci, ale i pandemii, ekologické problémy, pokles ekonomické výkonnosti či mír na Ukrajině a podobně.

Obecně platí: pomáhat lidem v nouzi je nesporně správné. Taková pomoc má však smysl jen tehdy, když se pomáhající díky svému snažení nedostane do problémů, které jej budou ničit – což mu nakonec znemožní i pomáhat. Od let 2015 až 2016, kdy propukla evropská migrační krize a počet žadatelů o azyl vzrostl zhruba na 1,5 milionu lidí – přibližně 3 700 migrantů tehdy zahynulo při pokusu dostat se do Evropy – je model problémů jasný.

Pokud jde o ekonomiku, migrace Evropě může pomoci, protože evropská populace stárne a vlastně vymírá. Jenže soužití starousedlíků a imigrantů nesmí vést ke konfliktům způsobeným tím, že bude ohrožována evropská identita. Jakmile množství imigrantů s odlišnými kulturními vzory překročí mez, kdy je původní obyvatelstvo schopné je bez větších problémů vstřebat, dochází ke konfliktu. Multikulturalismus selhává, když se vytvářejí ghetta, uzavřené zóny s vlastní subkulturou neslučitelnou s kulturou okolí; oblasti, kde nefunguje vymahatelnost práva. A když se političtí aktivisté mezi migranty i původními obyvateli radikalizují, postupuje se podle schématu, který nastínil Vlastimil Vondruška ve svém románu Kronika zániku Evropy. Myslím, že migrační krize zásadním způsobem ovlivnila hlasování o brexitu a je jedním z důvodů prohlubujících se problémů západní liberální demokracie. Pravda je, že se ani v USA, ani v Evropské unii nepodařilo vyřešit negativní stránky migrace. Ukazuje se, že jediným rozumným základem evropské migrační politiky by měla být politika usilující o mír a sociální rozvoj Afriky a západní Asie. Rozvoj, jenž se opírá o spolupráci mocností, nikoliv o jejich žárlivou konkurenci.

Je zřejmé, že kulturní vzory chování Ukrajinců a Čechů jsou si velmi podobné, na této úrovni by nemělo dojít ke střetům. Obdobně jako migranty obecně lze i ty, kteří přišli z Ukrajiny, rozdělit do tří skupin. Jedni hledají sociální výhody. Druzí jsou civilisté, kteří se chtějí dostat z oblasti války. A pak je tu třetí skupina – lidé, kteří podléhají mobilizaci a chtějí se jí z nějakých důvodů vyhnout. Druhá a třetí skupina jsou uprchlíci, kteří si zaslouží pomoc jak z obecně humanitárních důvodů, tak i podle mezinárodního práva. Tu třetí skupinu asi v brzké budoucnosti čekají problémy v souvislosti s novým mobilizačním zákonem, jenž byl přijat v Kyjevě: mluví se o omezení konzulárních služeb, o nátlaku na vlády hostitelských zemí a podobně.

USA podpořily i Izrael. Ten zaútočil na íránské velvyslanectví v Damašku, Írán zaútočil na Izrael. Kam až může dojít tento seriál odvet?

Je zřejmé, že některým skupinám v Izraeli by vyhovovalo větší zatažení USA a jejich spojenců do konfliktu v západní Asii. Zdá se, že premiér Benjamin Netanjahu nepotřebuje rychlé ukončení konfliktu: čeká ho vyšetřování toho, jak mohli bojovníci Hamásu překvapit zpravodajské služby i armádu, čeká ho tvrdá kritika středolevé části veřejnosti –, ale když vydrží, může doufat, že příští americký prezident bude k němu vstřícnější než ten současný. Osobně se obávám, že riskantní či přímo nezodpovědná politika současného izraelského premiéra může zvednout novou vlnu protižidovských nálad, což je krajně nežádoucí. Co když temný démon antisemitismu na Západě nezmizel, pouze byl zahnán do jeskyní či pod zem?  

Zatáhnout Západ do konfliktu kolem Izraele se podařilo jen částečně: americké a britské ozbrojené síly se podílely na odražení íránského útoku. Následovaly výhrůžky a sankce Západu vůči Íránu, ale i výzvy směřované do Izraele, aby se ve svých odpovědích krotil. A nové dodávky zbraní Izraeli. Úbytek prestiže Západu v islámských zemích se přiblížil k nebezpečné hranici. A to v situaci, kdy má americký prezident Joe Biden před volbami. Nemluvě o tom, že chtěl obnovit jadernou dohodu s Íránem, kterou vypověděl jeho předchůdce, a nějak se mu to nepovedlo.

V této chvíli se zdá, že horké hlavy vychladly. Alespoň načas. Ovšem situace je nová. Írán ukázal, že jeho rakety, střely s plochou dráhou letu a drony doletí do Izraele. Ukázal, že ví, která místa jsou pro Izrael zvláště citlivá – například jaderná zařízení. A otestoval si izraelský obranný systém, nemluvě o vysokých nákladech Izraele na tento test. Tak trochu navíc zároveň západní mocnosti názorně ukázaly Kyjevu, že některý vzdušný prostor jsou připravené chránit a jiný ne. Chaos narůstá.