Jaké dojmy máte z dosavadní prezidentské předvolební kampaně?

Volby jsou to podivné, když se o úřad prezidenta, kromě jednoho – Jaroslava Bašty - vlastně ucházejí lidé stejné politické barvy. Žena a muži, zase kromě jednoho, kteří soudě podle jejich výroků budou podporovat Brusel, potažmo Washington. Takže bych řekl Petr nebo Pavel, je to z deště pod okap, pokud se někdo z nich do prezidentské funkce dostane. Dá se tušit, že budou bez námitek souznít s touto vládou, s její bezvýhradnou a našemu státu škodící podporou Ukrajině, s vládní válečnou rétorikou, která nás jako malý stát nenávratně poškozuje ekonomicky a politicky. Pokud někdo namítne, že Andrej Babiš mezi ně nepatří, že by se mohl stát českým Orbánem, tak ne.

Sám prohlásil, že politicky souzní s Macronem i Scholzem, tedy se státníky se zábleskem určité reality v politice vůči Rusku, ale záblesk ještě není čin. Jediný prezidentský kandidát, který se vymyká tomuto shluku plus minus stejně smýšlejících, je Jaroslav Bašta, můj kolega z disentu z dob počátku Charty 77. Jeho volební slogan je nejpřirozenější a lidsky nejpřijatelnější: Mír a normální život, ne válku a bídu. Kdo se pod toto nemůže podepsat?

• TÉMA: Volba prezidenta 2023

Budete tedy volit Baštu? Jaké jsou vaše důvody?

Nemám důvod zastírat svoje preference, jsou dané mým politickým postojem. Samozřejmě, že Jaroslava Baštu. Nejde jen o to, že jsme v minulosti stáli na stejné straně barikády, že tedy osvědčil svůj morální postoj vůči normalizačnímu režimu, ale že i dnes stojíme na obdobné politické platformě, kterou se Trikolora ve spolupráci s SPD snaží prosazovat. Je tedy přirozené, že budu volit jeho. Dodejme rovněž, že má zkušenosti z vysoké politiky, je fundovaný historik, archeolog, tudíž má ten patřičný vhled do historických souvislostí. Vhled, který tak zoufale chybí ostatním prezidentským kandidátům, kteří jen omílají prázdné a neukotvené floskule. Hlavně se vyhýbají tomu podstatnému, že budou pracovat ve prospěch České republiky, a tou je otevřená politika spolupráce s každým, s kým se dokážeme domluvit a který nás bude respektovat bez pozice síly.

Jaký by podle vás měl být prezident?

Opakovat oblíbenou frázi, že by měl být prezidentem všech občanů, je určitě zbytečné, protože jím být nikdy nemůže. Formálně ano, i těch, co ho nevolili, ale reálně to je mýtus. Byl to jejich slovní obrat a klacek, který rádi používají – vlastně používali ti, kdo se v nedávné minulosti nemohli smířit s tím, že nebyl zvolený jejich kandidát. Prezident je hlava státu, vrchní velitel ozbrojených sil a už z toho titulu by měl užívat vážnosti vlády, ať je jakéhokoliv politického zabarvení. Jak by se mohli dohodnout v krizových situacích? Nejde jen o vážnost z titulu funkce, ale i o respekt k jeho osobnosti, kde by měla být vodítkem jeho profesní, osobní a politická minulost. Takže určitě by měl být schopný komunikace napříč politickým spektrem, při svých veřejných vystoupeních by měl brát v úvahu vážnost a důstojnost českého státu, nepodléhat lobbistickým tlakům přiklonit se na tu či druhou stranu. Je prvním občanem této republiky a tento status zavazuje i k obětem nejvyšším. Toho by si měl být do důsledku vědom.

Jak jako účastník odboje minulého režimu a nucený exulant vnímáte minulost kandidátů Andreje Babiše a Petra Pavla a to, co se kolem nich v souvislosti s jejich činností před rokem 1989 dělo a děje?

Často opakuji stejnou větu, že ten systém neudržovaly jen represe, které byly rok od roku slabší a slabší, ale legitimita, kterou systém dostával od voličů. 99 procent občanů šlo poslušně odevzdat své hlasovací lístky. Ostatně, byli to i rodiče těch, co dnes vykřikují, že jim bylo tehdy deset let, že teda jsou čistí. Někdy to vyznívá, jako by se považovali za lepší lidi. Já nevolil nikdy. Buď jsem byl bez občanských práv, nebo jsem slušně odmítl. Na základě tohoto obecného konsenzu oněch 99 procent vystudoval Babiš, Pavel a další. V rámci svých znalostí a odbornosti, možná s trochou tlačenky – že by dnes nebyla? – se jim dostalo kariérního postupu. Mělo to své ale, tedy příslušnost ke KSČ, dále i nestandardní požadavky na těch nestandardních postech. Služba a protislužba. Mimochodem, běžná praxe používaná i dnes po celém světě. To je konstatování faktu.

Je důležité, co dělal člověk před rokem 1989? A je důležitější, co dělal po roce 1989, jak se také ozývá?

Před pár lety jsem se setkal s bývalými spolužáky z bývalé Vojenské školy Jana Žižky. Převážná většina z nich dosáhla vysokých hodností a funkcí v bývalé ČSLA. Mnozí pokračovali i po roce 1989 s plnou loajalitou v nových podmínkách. Před pár lety jsem se s částí právě těch, co nejvíce profesně uspěli, setkal. V těch 70. a 80. letech bychom stáli proti sobě. Po čtyřiceti letech byla nad aktuální politickou situací shoda. A panuje dodnes. A to se můj postoj za ta desetiletí v podstatě nezměnil. Česká republika se stala právním nástupcem bývalé ČSSR. Nový stát měl možnost podle stávajících zákonů postihnout všechny bývalé občany za jejich trestnou činnost v letech, které tomu předcházely. Stalo se tak? Až na výjimky se tak nestalo.

Rozhodující je, jak se člověk projevuje v systému, kde má možnost se názorově svobodně projevit. Jestli se staví za zájmy tohoto státu, této společnosti, tohoto národa, nebo jestli dává přednost politice, která tento stát poškozuje. Nic více, nic méně. Není jiný ukazatel správnosti politického rozhodování nežli prosperita státu.