„Hlavní problém České republiky je, že žádný nemá. Nyní jsme v situaci, kdy je společnost velmi bohatá, otevřená, prosperující a lidé před sebou nemají vážný problém, který by měli celospolečensky řešit,“ řekl jste mi v rozhovoru. Zaznamenal jste nějaký velký problém v roce minulém a očekáváte nějaký v roce 2020?

Já jsem stále toho názoru, že Česká republika je země bezpečná, země, kde se dobře žije, země, kde fungují veřejné finance, kde nemáme teroristické útoky, nečelíme žádné masivní vlně migrace. To znamená, že jsme země, která má být vděčná, že je v tak dobré kondici, což je dáno všemi okolnostmi, samozřejmě i činností vlády, ale tento fakt stále trvá. Česká republika nemá vážná problém, který by byl celospolečenským problémem.

A neviděl jste ho tedy ani v roce minulém. Domníváte se, že se k nějakému celospolečenskému problému blížíme?

Já vidím něco jiného. Stále nevyřešený střet mezi novými hnutími a historickými politickými stranami. Historické politické strany stojí před otázkou, jak naložit s chováním voliče, a volič preferuje nová hnutí, protože se mu jeví jako hnutí svěží, svým způsobem atraktivní, ale nabízejí mnohem větší pružnost než historické politické strany. To je u nás deklarováno jako vážný politický problém a ohrožení demokracie. Podle mne je to omyl. Nejde o ohrožení demokracie, ale zkrátka nový jev a je potřeba, aby se s ním historické politické strany byly schopny vypořádat.

Jak se tohle daří KDU-ČSL?

KDU-ČSL je v podobné situaci jako ostatní historické politické strany a teď bude mít nové vedení. Pro mě je smutné, že zde nevidím nějakého v uvozovkách dravce, který by zespoda usiloval o to, aby byl ve vedení KDU-ČSL. Když jsem v roce 1997 poprvé kandidoval, tak to byla vlastně jakási drzost, protože jsem na předsedu strany kandidoval do své první funkce. A potom, když jsem byl předsedou s 24 poslanci, to dávalo vnitřní dynamiku straně. A já tuto dynamiku nyní bohužel nevidím – že by někdo z nějakého regionu moravského nebo českého začal politickou stranou hýbat vnitřně, a to je ten nedostatek.

Překvapilo vás, že se Pavel Bělobrádek rozhodl, že na předsedu lidovců znovu kandidovat nebude?

Nepřekvapilo a je to správně, protože sám vím, že jakmile jednou cestu uzavřete a uzavřete kapitolu, je návrat jen těžko možný a velmi komplikovaný, aby člověk získal podporu k vítězství. A Pavel Bělobrádek by nemohl kandidovat, kdyby neměl jistotu vítězství, a tu podle mě – já neznám úplně detailně atmosféru ve všech regionech KDU-ČSL – ale myslím, že ji teď nemá.

Je pro vás například Jan Bartošek vhodným nástupcem?

Jan Bartošek je jeden z kandidátů. Problém je, že najednou vidím, jak se o funkci nikdo nemusí pořádně poprat. Půjde možná o boj mezi dvěma předpokládanými kandidáty, ale nebude – a to je podle mne chyba v KDU-ČSL – bitva, kdy budou lidé spěchat na schůzi, aby tam byli, aby jedno křídlo nevyhrálo proti druhému křídlu, aby se začala dít politická dynamika uvnitř strany. Přeju každému z kandidátů vítězství, ale nevidím podstatný rozdíl, zda bude předsedou ten, či onen z těch, co kandidují. Nevidím v tom podstatný rozdíl.

Vzpomínám na to, že v době, kdy jsem poprvé kandidoval, jsem za deset dnů objel asi sto dvacet delegátů, jednou jsem pracoval celou noc a ani jsme nešli spát. Projížděli jsme republikou a byla vidět vnitřní dynamika, že o funkci opravdu jde. Nyní tuto energii nevidím.

Myslíte, že ji politik nutně potřebuje?

Nepochybně. Bez ní nemůže být dobrým předsedou, jestliže prokáže dynamiku uvnitř strany, tak ji ukáže vně strany. Buď se ta dynamika stane nakažlivou, a tudíž silnou, nebo nebude, a potom samozřejmě žádná infekce touto dynamikou nenastane.