V těchto dnech si připomínáme 17. listopad. Čím je letos jiný? Především v souvislosti s tím, co tento rok prožíváme a čemu čelíme…

Je to zajímavá paralela. Před třiceti lety jsme se zbavovali zhoubné choroby komunismu. Byla také částečně neviditelná a neuchopitelná, dusila nás a zdálo se, že je nevyléčitelná. Podařilo se nám všem dohromady tenhle zákeřný virus utlumit. Nejdřív to vypadalo, že už se nevrátí, jenže to bylo spíš naše zbožné přání. Podobně nebezpečný je covid. Také ho nevidíme, a někteří na základě toho dlouho usuzovali, že vlastně neexistuje.

Už minulý rok z některých míst zaznělo, že se ze 17. listopadu stává jakýsi festival prázdných frází a povinnost. Jak to vnímáte vy? Má tento svátek ještě pro většinu obyvatel skutečný význam?

Pro lidi, kteří tuto událost zažili, bude toto výročí vždycky důležité. Rok 1989 rozdělil život mé generace do dvou velice odlišných etap. Ale v běhu lidského života se běžně stává, že pro nastupující generace ztrácí každé takové memento na síle. Nezlobím se proto na mladé lidi, kteří se narodili do svobodnější společnosti.

Zásadním benefitem polistopadového převratu byla ekonomická obnova země a zvýšení životní úrovně. Máme se bát, že výsledky oněch třiceti posledních let budou tím, co nyní zažíváme, smazány? Nebo jde o něco dočasného a vše se vrátí do starých kolejí? V čem budou naše životy a společnost v době po covidu jiné?

Zásadním benefitem byla svoboda, z ní se lze dobrat mimo jiné zvýšení životní úrovně. Bez svobody slova, pohybu a podnikání by nebylo nic takového vůbec možné. Také bych moc rád věděl, kdy a do jakých kolejí se vrátí náš život. Minimálně si více uvědomíme cenu lidského zdraví a zranitelnost systému, na který často nadáváme a bereme jej jako samozřejmost. Mám oblíbené přísloví „život si vždycky najde cestu“, proto jsem optimista. Záleží to vždy na každém z nás.