Začátkem týdne jsme se ze zprávy Českého statistického úřadu dozvěděli, že inflace v Česku v lednu meziročně zrychlila na 9,9 procenta z prosincových 6,6 procenta. Meziroční růst spotřebitelských cen tak byl nejvyšší od července 1998, kdy činil 10,4 procenta. Jaký vývoj můžeme čekat dál?

Inflaci musíme vnímat komplexně, všechno tu souvisí se vším. Inflace, tedy růst cen, není izolovaný jev „jen o cenách“. Vezměme si kupříkladu průmysl: po celé Evropě táhnou průmysl dolů automobilky. A průmysl je zase tím odvětvím, které táhne dolů celkový hospodářský růst. Na samém počátku je nedostatek komponentů. Ten ničí výrobu, slabá výroba zase ničí prodeje. Prodeje napříč celou Evropskou unií v lednu meziročně propadly o 6 procent. Ještě horší to je, když si uvědomíme, že v lednu 2021 prodeje propadly skoro o čtvrtinu. A teď jsme opět níž.

Lidé a firmy by auta kupovali. Peníze mezi nimi jsou, chuť k nákupům také. Auta jsou tím, co není. A auta nejsou, protože nejsou komponenty k nim. A mezi nimi zejména čipy. A když je něčeho málo, ale poptávka po tom něčem je velká, nutně musí dojít ke zdražování. Zdražují jak auta nová, tak hlavně auta ojetá. Pro Českou republiku je klíčový německý trh s ojetinami, a tam ceny v průměru meziročně vzrostly o 12 procent.

A protože toto všechno beru v úvahu a protože si myslím – na rozdíl od „oficiálních“ předpokladů – že situace s dodávkami se hned tak nezlepší, domnívám se, že tlak na růst cen i nadále bude větší, než si dnes většina ekonomů myslí, takže inflace přeleze přes deset procent.

Vláda Petra Fialy rozhodla o kompenzaci ztrát podnikatelům zasaženým pandemií covid-19. Podpora se týká cestovního ruchu, pořádání akcí, zájezdové dopravy a provozovatelů a organizátorů adventních trhů. Je pomoc, která může dosáhnout celkově až pěti miliard korun, o to cennější, že vláda pro ni našla finanční prostředky i v těchto rozpočtově složitých časech?

Měli bychom už za covidem udělat tlustou čáru. Začíná to trochu připomínat výmluvy na čtyřicetileté období socialismu před rokem 1989 – ještě po dvaceti letech od roku 1989 jsme slýchávali, že jsme vlastně chudáci, kteří nemohou dohnat západní Evropu, protože jsme tu měli komunisty. A teď mám pocit, že se ode dneška za dvacet let pořád budeme vymlouvat na covid.

Přitom mnoho problémů české ekonomiky je poplatných právě tomu, že během covidu na jedné straně byla podporována poptávka tím, že se mezi lidi sypaly miliardy, ale současně nebylo zboží, protože došlo k recesi – a důsledkem tohoto nesouladu je dnes ta velká inflace.

A tady pořád jedeme stejné vychylování ekonomiky z rovnováhy tím, že přerozdělujeme, bereme těm, kteří se podnikat snaží, jiným to zakazujeme a pak jim dáváme od těch, kdo fungují. To je principiálně špatně a ekonomice jako celku to škodí.