Rada vlády pro rovnost žen a mužů chtěla po premiéru Andreji Babišovi urychlenou ratifikaci Istanbulské úmluvy, která řeší otázku násilí na ženách. Babiš ji nejdříve zařadil na program jednání vlády, pak to ale stáhl. Jsou domněnky, že ho k tomu vedlo oznámení polského premiéra, že Polsko učiní kroky, aby od této úmluvy odstoupilo. Co říkáte na celý proces? A měla by ČR Istanbulskou úmluvu ratifikovat?

Začnu procesem. Smlouva byla podepsána v roce 2011 a v roce 2014 vstoupila v platnost, protože ji ratifikovalo deset členských států Rady Evropy. K dnešnímu dni ji podepsalo 45 členských států Rady Evropy, nepodepsalo ji pouze Rusko a Ázerbájdžán. Podepsalo ji tedy i Polsko. Potom dochází k ratifikaci smlouvy, a zatím ji neratifikovala pouze Česká republika, Velká Británie, Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko a Slovensko. To znamená, že Polsko ji i ratifikovalo, tedy Polsko dokončilo celý proces. Samozřejmě Polsko možná využije toho, že bude chtít tuto smlouvu vypovědět, což podle článku 80 možné je.

Ale nevím, zda má Česká republika jít touto cestou, protože používané argumenty, totiž že to může vést k deformaci právní úpravy manželství, generové identity, rodiny, sňatků, nebo sexuální orientace, smlouva neobsahuje. Dokonce Česká republika činí takzvané výkladové prohlášení, kde výslovně deklaruje, že úmluva nezasahuje do národní úpravy a vyhrazuje si, že se nebude na národní úrovni upravovat. Totéž mohlo udělat Polsko. Moc tomu konfliktu nerozumím.

Ten konflikt podle kritiků tkví v tom, že by část českých právních věcí, manželské a rodinné záležitosti, přešly pod agendu nadnárodní společnosti GREVIO. Vy s tím tedy nesouhlasíte?

Nerozumím, jak by k tomu došlo. Toto je úmluva Rady Evropy, to není úmluva Evropské unie. Pořád platí mezivládní charakter a je otázka, jestli by vůbec měnila nějaké povinnosti národní právní úpravy. Tohle si měli podle mě jasně státníci uvědomit, než smlouvu podepsali. Jestliže ji vypoví Polsko, tak zároveň oznamuje, že Evropská unie jako celek smlouvu podepsala. Pak vznikne zvláštní situace, že z 27 členských států Polsko vypoví smlouvu, ale otázka je, proč jsme se nerozmysleli na začátku.

Kritika míří také k tomu, že součástí úmluvy je jakési genderové prosazování, rovnou zařazování mužů mezi agresory kvůli jejich pohlaví. Někdy jsou to však ženy, jež jsou strůjkyněmi násilí. Mluví se o včleňování genderu do výchovy ve školách, o vyznění, že muži jsou a priori zasazeni do role agresorů…

S tím, co říkáte, v zásadě souhlasím. Není pravda, že příčinou násilí jsou výhradně muži. Tato smlouva je však postavena na potírání násilí na ženách, a to, že ji podepsalo i Turecko, znamená, že platí i pro země, kde je velký vliv islámu, kde je nerovný vztah mezi mužem a ženou, a taky v manželství. Tam může úmluva působit velmi pozitivně. Podle mě, má-li se s tím něco dělat, je třeba dohodnout, zda máme upravit smlouvu jako celek. To, že z ní některé státy vystoupí, na její platnosti nic nezmění, platná už je.

Nevede je k těmto krokům skutečnost, že proti tak velkému množství států nemají šanci zasáhnout do obsahu? Nehledě na to, že ony vztahy by pak měl posuzovat nadnárodní orgán GREVIO, v němž Česko nemá žádný vliv ani zastoupení.

Je to právní dokument, takže za prvé Česká republika není vázána, aby činila novou právní úpravu na domácí úrovni, a Česká republika říká, že tak neučiní. Za druhé rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, že bude aplikovat i Evropskou úmluvu o lidských právech, a to je soudní orgán, kde má každá země zastoupení jedním soudcem. Jsem samozřejmě obezřetný k tomu, aby vývoj vedl k deformaci tradičních hodnot, ale já to tak ve smlouvě prvoplánově nevidím.

To, jestli půjdou jednotlivé země touto cestou, nemohu zaručit, stejně jako nemohu zaručit, zda smlouva bude, nebo nebude. A Česká republika ať se rozhodne, že touto cestou nepůjde, ale podle mne ji k tomu smlouva nezavazuje. Zkrátka si myslím, že právní závazek upravovat genderovou otázku manželství, rodin a podobně, ve smlouvě vůbec není. Ani otázka sňatků.

Kritika se týká toho, jak je gender do smlouvy začleněn. A navíc jsou za agresory označeni muži. Souhlasíte, nebo nesouhlasíte s tím, že tato smlouva není v tomto smyslu dobře sepsána?

Domnívám se, že to, o čem mluvíme, je otázka důvodové zprávy a výkladů smlouvy. Přímo ve smlouvě nic takového není. Myslím, že konflikt je politický – a mělo by se navrhnout vyjednávání nové smlouvy. To, že my odstoupíme, na smlouvě nic nemění. Na druhé straně jsme ji vyjednávali a podepsali jsme ji. V době podpisu jsme věděli, co podepisujeme.

To byla jiná vláda České republiky.

To bychom mohli říci, že by mohla nová vláda přijít s návrhem na vystoupení ze Severoatlantické aliance. Pro Českou republiku nevyplývá touto cestou právní závazek. Určitě souhlasím, že jde o smlouvu, která se zabývá násilím na ženách, a může to být i opačně. A smlouva byla od počátku sjednávána jako ochrana proti násilí páchanému na ženách, což je jejím tématem. Závazky, o kterých mluvíme, s nebezpečnými tendencemi do budoucna, nevyplývají jako právní závazek. Já ho tam nevidím. Myslím, že jde o tendenci například politickou a společenskou, ale právní tam nevidím.

Je tedy Istanbulská úmluva nebezpečím, nebo se zbytečně démonizuje a její ratifikace by byla přínosem?

Myslím, že když už jsme smlouvu podepsali, tak já bych dokončil ratifikační proces a případně inicioval sepsání nové smlouvy, která by se zabývala tématem dále. Obavu mám o to, že když vypovíme smlouvu, tak se na její platnosti nic nezmění, ani na právním prostřední v Evropě.

Ano, ozývají se také hlasy, že nic nového do našeho státu úmluva vlastně nepřináší, proč ji tedy přijímat. Je jediným důvodem, že už byla podepsána?

S tím souhlasím, že nepřináší nic nového, ale nesmíme se stále dívat na smlouvy očima České republiky. To, že je sepsána, pomáhá například ženám v Turecku nebo v místech, kde se skutečně páchá násilí na ženách. Nemůžeme být stále zahledění do sebe a do toho, co se děje u nás – musíme být solidární a starat se, aby se zacházelo se ženami dobře i tam, kde se s nimi v Evropě dobře nezachází.

V čem je tedy rozdíl mezi západními a východními státy Evropy? Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko se staví proti úmluvě, zatímco západní Evropa – vyjma Velké Británie – ji ratifikovala.

Velmi silně akcentuje v Polsku, určitě na Slovensku, v Maďarsku i v Česku, apel na tradiční pohled na rodinu, ochranu práv i otázku sexuální orientace, popřípadě otázky genderu v tradiční poloze. S tím souhlasím. Trend pochází z východní Evropy a je podle mne správný, ale to ještě neznamená, že tato smlouva nutí východní státy jít touto cestou.