Jak jsme na tom po třiceti letech demokracie? A vypovídá o demokracii nějak to, že zvolenému veřejnému ochránci práv Stanislavu Křečkovi skupina aktivistů bránila ve vstupu do úřadu?

Stanislav Křeček se funkce neujal násilím, podvodem, nebo nějakým trikem. Byl řádně zvolen Poslaneckou sněmovnou. Je třeba respektovat rozhodnutí, kdy byl určen Sněmovnou na návrh prezidenta republiky, a tak bych mu nebránil ve vstupu do úřadu. Naopak projevem demokracie je, že žijeme v zemi, kde je něco takového možné. Kdyby někdo před třiceti lety bránil ve vstupu do budovy někomu, kdo byl ustanoven do funkce, mohl skončit ve vazbě nebo před soudem. Jde o součást demokracie. To bylo, je a bude a demokracie s sebou nese i tyto příběhy.

Svoji politickou dráhu jste začal v roce 1990 jako poradce místopředsedy vlády pro lidská práva, restituce a vztahy mezi státem a církvemi. Proč jste se rozhodl pro politiku?

Rozhodl jsem se pro politiku, protože jeden z mých dědečků byl náměstek primátora hlavního města Prahy, druhý dědeček byl také aktivní politik – byl ministrem průmyslu a obchodu v Tusarově vládě a my jsme vždy byli rodina politická. Takže nastala doba svobody a přirozeně jsem vstoupil do prostoru politiky.

Funkcí jste měl na začátku devadesátých let několik – až do roku1995, kdy jste vstoupil do KDU-ČSL. Proč právě lidovci, u nichž zůstáváte dodnes?

Pro mě to byla jediná možnost a já jsem chtěl sobě i okolí dokázat, že jsem schopen zastávat vysokou funkci, aniž bych byl nominantem politické strany. Potom i z pozice ministerské by to bez jednoznačného členství v lidové straně možné nebylo a já jsem rád, že jsem vstoupil do lidové strany a stranu neopouštím.

Jak se podle vás liší tehdejší lidovci od těch dnešních? V dobrém, či horším?

Členská základna zůstává v zásadě stejná a jedná se o členy KDU-ČSL, nebo dříve ČSL, z osobního hlubokého přesvědčení. To je velká výhoda, protože zůstanou členy, i kdyby strana byla v krizi mimo Sněmovnu, a podrží ji. V tomto zůstává stejná.

Druhá věc je, že kdysi vsázela hodně na étos devadesátých let, a já mám pocit, že když se podíváme na to, co platilo v devadesátých letech, a to, co platí v 21. století, jedná se o jinou soutěž. To už není soutěž, kde se bojuje o demokracii, jde o soutěž s novými hnutími na politické scéně, a to je jiné. Tedy i prostředí je jiné. Chce to tedy i proměnu KDU-ČSL.

Tehdejší doba je spojená se spoustou kauz, vlivových skupin a lidí, kteří chtěli zbohatnout na státním majetku. Jaké jsou vaše zkušenosti?

První šok byl, a to logicky, že úspěšní privatizanti byli bývalí členové komunistické strany. Oni měli totiž dvě velké komparativní výhody. První výhoda byla, že šlo o lidi pragmatické, kteří si věděli rady. Druhá velká výhoda byla jejich znalost toho – protože pobývali v cizině – co je úvěr, jak se dají půjčit peníze, jak založit obchodní společnost, a nebáli se vstoupit do prostoru podnikání. Paradoxně to byli ti, kdo vzhledem ke svému členství v komunistické straně působili i v zahraničí a měli úplně jinou zkušenost a jiné vybavení do počátku soutěže.

Dalším prvkem bylo zavedené pravidlo politika napřed, právo potom. Pravidla se více méně přizpůsobovala proměně ekonomického a politického prostředí. To se změnilo vstupem do Evropské unie, kde jsme zase nuceni přijmout pravidla, která byla osvědčená v celé Evropě, a to byla naše výhoda. Samozřejmě nemůžeme pominout tak zásadní transfer majetku, který se udál, a má své negativní hrdiny. Až se za sto let zase bude transferovat majetek, tak na tom zase někdo divně zbohatne.

Mně jde o vaši osobní zkušenost z té doby s podobnými záležitostmi…

Já jsem nikdy neměl ani příležitost, ani šanci, ani jsem nevyhledával stát se účastníkem tohoto procesu zbohatnutí devadesátých let. Samozřejmě jsme to viděli kolem sebe a nelze to popřít. Existovaly vazby mezi politickou reprezentací a těmi, kdo bohatli, protože by to bez politického krytí nebylo možné. Proto jsem byl vždy odpůrce Klausovy amnestie, která pardonovala generaci devadesátých let, a zavřela se voda nad tím, z čeho byli obviněni. A neprokázalo se jim to, protože byla amnestie. Zkrátka podle mne amnestie neměla být a ony kauzy se měly dotáhnout do konce. Určitě ale nemůžu zavírat oči nad tím, že někteří lidi zbohatli příliš rychle a příliš snadno na úkor státu.

Spolu jsme o spravedlnosti už dříve mluvili. Řekl jste mi, že když jste byl náměstkem ministra spravedlnosti, měl jste na starosti transformaci justice, transformaci státního zastupitelství včetně personálního, privatizaci notářství. Jistě uznáte, že tehdy šlo o začátek, tedy tvarování věcí – kdy jste připravovali zákony a pravidla. Uvedl jste také, že jsme celkově propásli judiciální spravedlnost s bývalými aktivními komunisty, soudci a dalšími. Nesouviselo to spolu? Nebylo možné tomu tehdy zabránit nebo nějak ovlivnit? Proč nebylo možné ony záležitosti vyřešit?

Bylo to tak, že jeden z prvních kroků nové politické reprezentace byla novela zákona o soudech a soudcích; a ta potvrdila, že všichni soudci jmenovaní do roku 1989 zůstanou soudci i po roce 1989. Tím se dal dobrý signál všem, kdo se báli, že přijde revoluční justice, a že se tak nestane. Cenou za to byl mírový přechod od autoritativního režimu k demokratickému. To je jeden z důvodů, proč Konfederace politických vězňů neměla ráda Václava Havla. Vyčítala mu, že dopustil mírový přechod od autoritativního k otevřenému politickému systému.

Co vedlo k tomu nechat soudce komunistického režimu dál soudit? Obava, aby nedošlo k nějakým fyzickým konfrontacím při vyklízení pozic a úřadů? Ochromení aparátu?

Já vám řeknu příklad. Zmíněný zákon o soudech a soudcích ještě umožňoval podat žaloby na některé soudce, kteří se v minulosti zpronevěřili principu právního státu nebo demokratického souzení. Já jsem za Ministerstvo spravedlnosti žaloval některé soudce a v jednom případě šlo o soudkyni, která nám tvrdila, že ve svém rozsudku, který byl nepřijatelný, byla přehlasována soudci z lidu. A protokol o hlasování nelze otevřít. Podíval jsem se skrz okno na obálku a zjistil jsem, že se hlasovalo jednomyslně, že tedy soudkyně lhala.

Spor jsme dovedli až k Nejvyššímu soudu, tehdy jsem žádal, aby soud otevřel obálku, protože důkaz se musí sehnat legální cestou. A Nejvyšší soud ji neotevřel. A já mám pocit, že soudci na Nejvyšším soudu udělali, co já, podívali se na obálku a zjistili, že je tam napsáno jednomyslně. Tedy nebyla přehlasována soudci z lidu. Mně bylo jasné, že justice bude držet pohromadě, že se bude chránit, že se bude bránit, a že bude bránit i této formální očistě… My jsme nechtěli soudkyni nějak dehonestovat, ale najednou mi bylo jasné, že tehdejší justice nedovolí, aby do toho vstoupila výkonná moc s tím, že se provede taková očista. V tomto evidentním případě nám soudkyně do očí lhala – a nemohli jsme s tím nic dělat.