Pane inženýre, když jsme spolu domlouvali tento rozhovor, řekl jste mi, že jste se s Karlem Gottem setkal i osobně a že to bylo velmi příjemné setkání. Můžete to trošku rozvést?

S Mistrem jsem se setkal asi pětkrát a vždy to pro mne byl zážitek a také trochu i poučení, jak se chová skutečný velikán múzy a mezilidských vztahů. To nejzajímavější setkání s ním byl večer po jeho koncertě v Berlíně v předvečer světové zemědělské a potravinářské výstavy Grune Woche. Bylo to tuším počátkem roku 2004 a nemusím zde jistě popisovat atmosféru, když se rozevřela opona a na pódiu se objevil náš Kája. Výkřiky, ovace, množství kytic od fanynek nebraly konce a já si tehdy uvědomil hrdost na svou vlast, kterou tak skvěle Karel Gott reprezentoval. Po skončení koncertu jsem byl pozván coby zástupce agrární nevládní organizace tehdejším ministrem zemědělství Palasem ke stolu na společnou večeři a k mému úžasu si k našemu stolu přisedl i Karel Gott.

Na pozvání spolkové ministryně zemědělství paní Kunast, jejíž stůl byl nedaleko našeho, opakovaně vzkázal, že zůstane s námi. Bylo to zvláštní, nevydržel jsem to a zeptal jsem se ho, proč ji jako domácí hostitelku odmítl, načež nám vyprávěl, že ona mu zakázala dát si do repertoáru koncertu Včelku Máju, prý by to bylo nevhodné vzhledem k pietě po tsunami na Filipínách. Nevhodné prý proto, že je to píseň příliš veselá. Načež nám vyprávěl, jak jel v minulém horkém létě po německé dálnici, zastavil na rastu a venku pil chladný nápoj, když se přiřítil roj motorkářů. Poznali ho, obstoupili kruh kolem něho a společně zpívali Včelku Máju. A jak tehdy Mistr zdůraznil, motorkáři od paty až k hlavě v kůži, to prý jsou tvrdí rockeři, nikoliv fandové romantického tenora z Prahy, ale Mája je prý pro Němce doslova kultovní píseň. No a když mu paní ministryně zemědělství zakázala ji zpívat, tak Karel Gott zkrátka nešel k jejímu stolu a byl s námi. Bylo to krásné, nezapomenutelné a mám z toho večera pěknou fotku s ním, a se mnou mnoho dalších kolegů.

Po smrti Karla Gotta se z některých míst ozývají na jeho adresu výčitky a kritika. Někteří připomínají, že právě Mistr byl mezi těmi, kteří podepsali Antichartu, a dokonce na tehdejším shromáždění v Karlínském divadle promluvil. Jak vy jste tehdy vnímal takzvanou Antichartu, a to, co se kolem dělo?

Kdekdo tehdy odsuzoval Chartu 77, kdekdo podepisoval Antichartu, aniž by věděl, co v té Chartě přesně je. Lidem byly předloženy fráze o kontrarevoluci, o imperialistech, o temných silách, které zničí naše světlé zítřky a zářné vyhlídky socialismu. Všude se o tom psalo, mluvilo v rozhlase a televizi, po celé zemi se přijímaly rezoluce, které se masově podepisovaly. To všechno bylo samozřejmě organizované a aranžované jako spontánní vzedmutí pracujících a občanů a bylo třeba na to přiroubovat hlas elit a známých umělců. Ti pak měli na vybranou, jít do Karlínského divadla, přetrpět onu komedii a moci dál žít, tvořit a živit sebe a rodinu, anebo nejít a být na indexu a skončit třeba u lopaty.

Nutno si vzpomenout, že v Karlínském divadle byli skoro všichni, já si dodnes pamatuji záběr na Jana Wericha, seděl na kraji řady a byly na něm znát rozpaky, nejistota a stud. On, filozofující umělec, dobře znalý zákulisí a praktik režimu, spolu s Voskovcem výrazná osobnost Osvobozeného divadla, dobře věděl, do čeho je s Antichartou navlékli, a mám dojem, že se tehdy styděl, že u toho musí asistovat jako kompars.

A co říci na to, že slova o Antichartě začali mnozí kritici včetně některých politiků opakovat prakticky v okamžiku Gottovy smrti?