Další zásadní prohlášení v souvislosti s migrační krizí zazněla v minulých dnech od prezidenta Miloše Zemana. V rozhovoru pro ČRo Plus s odvoláním na představitele Spojených arabských emirátů a marockého ministra zahraničí označil i konkrétní zdroj: „Domnívám se, že tuto invazi organizuje Muslimské bratrstvo s využitím finančních prostředků z celé řady států.“ Co říci k této organizaci?

Vycházím z prosté teze, že migrační vlna přináší zejména sunnitské věřící. Šíitů, alawitů či ismailitů se netýká. Na schůzce o Sýrii s představiteli zemí, v nichž je většinovým náboženstvím šíitská větev islámu, která se konala v českém Parlamentu, jsem se během diskuse shodl s přítomnými velvyslanci v tom, že kořenem islámského terorismu a radikalizace muslimů byla frustrace z konce Osmanské říše a následné sekularizace a modernizace Blízkého a Středního východu, která nastala v kolonizovaných zemích v padesátých letech. To bylo impulzem k politické aktivizaci do té doby většinou sunnitského sociálního hnutí – Muslimského bratrstva. Vzniklo z něj jedno z největších hnutí panarabských a panislámských konzervativců se znaky, kterým říkáme fundamentalismus. U kolébky jeho nesmiřitelného náboženského puritanismu a politizace stál egyptský básník a učitel Sajjid Qutb. Jeho článek s názvem „Amerika, kterou jsem viděl“, a zejména jeho kniha „Milníky“ (Ma álim fi-t-taríq) či Bitva mezi islámem a kapitalismem (Ma'arakat al-Islam wa'l-Ra's Maliyya) orientovala muslimské bratry od modernismu Násirova Hnutí svobodných důstojníků k ultrakonzervativnímu chápání víry a její radikální obrany před „nemravnými cizáky“.

Ke studiu doporučuji film Adama Curtise „The Power Of Nightmares“. Nebo alespoň recenzi, která vyšla kdysi v Britských listech.

Je schopné bratrstvo alespoň transfer části imigrantů organizovat nebo zaplatit? A mělo by k tomu důvod?

Samozřejmě. Organizovat ano, zaplatit ne samo. Ale ono nežije z vlastních zdrojů. Ono žije už desítky let ze solidárních darů na podporu své sociální činnosti, kterou věnují banky, organizace i jednotliví šejkové ze zemí Zálivu.

Teorie o tom, že někdo imigraci organizuje, jsou časté. Vyplývají zřejmě z relevantně nezodpovězených otázek o tom, proč se dali imigranti ze Sýrie na cestu právě teď, nebo ze skutečnosti, že africká větev imigrace je logisticky složitá, a tudíž ji musí někdo organizovat a zaplatit… Jiné teorie naopak tvrdí, že lidem, kteří přežívají ve špatných podmínkách v uprchlických táborech v Sýrii, už jednoduše došla trpělivost a že afričtí imigranti disponují finančními prostředky k tomu, aby si cestu zaplatili sami. Co z toho je pravděpodobnější? Jak se na celou záležitost díváte vy?

Pouze muslimští bratři jsou dnes jedinou nadstátní masovou organizací sunnitů, vydatně finančně dotovanou bohatými sunnitskými šejky samostatně či prostřednictvím Organizace pro spolupráci zemí Zálivu, která je schopna ideově ovlivňovat, ekonomicky a logisticky zajistit takovouto operaci. Sám strážce dvou svatých měst, saúdský panovník, nemá v terénu afrických zemí tolik místních poměrů znalých spolupracovníků. Uvědomme si, že je třeba překonat až 4 600 km k hranicím EU. Migranti jsou chudí, většinou nevzdělaní, jazyků a světového cestování neznalí vesničané. Nejsou to syrští inženýři či lékaři… Nevědí kudy, nevědí kam. Komu mohou důvěřovat. To jim musel někdo říct v jejich jazyce a na jejich intelektuální úrovni.

Bratrstvo je jedinou organizací, která působí jako laicky náboženská, politická, ale i ekonomická síla ve všech státech, odkud migranti pocházejí. V každém městě, v každé vesnici je mešita, v ní věřící stejného vyznání, v každé vesnici je nějaký bratr. Od Eritreje po Libyi a Sýrii.

Jeho zakladatel Al-Banna věřil, že Korán a Sunna představují dokonalý způsob života a sociální a politické organizace, které Bůh stanovil pro člověka. Bratři mají zkušenosti s velkoobjemovou terénní sociální prací, neboť v řadě zemí nahrazuje bratrstvo neexistující sociální systém. Umějí sehnat potraviny i zbraně. Umějí zajistit náklaďáky i lodě. Mají ale i zkušenosti s vojenskými operacemi, s podvracením šíitských i sekulárních režimů a utajením obrovské masy svých členů do podzemního hnutí. V Egyptě přežili zákaz a pronásledování od Sadata i Mubaraka, dnes jsou zakázáni a pronásledováni znovu. Bratři mají zkušenosti s pouštní asymetrickou partyzánskou válkou i s terorismem. Sinaj je toho dokladem.

Hizballáh jako šíitské vojensko-politické hnutí umí sice totéž, ale v Palestině, Jordánsku, Íránu či v Libanonu, odkud kupodivu migranti neutíkají, i když jsou tam válka, okupace či chudoba bez naděje. Ani panarabská sekulární, konzervativně socialistická strana Baas není expanzivní. Netouží po světovládném chalífátu. Radikální sunnitské vojenské hnutí Džamát Šaríat operuje lokálně – rozdrobené do mnoha malých tajných vesnických buněk o několika členech v Dagestánu, Čečensku a Ingušsku. Přitom žít bych v těchto zemích nechtěl. A většina muslimů nejspíš také ne. Ale odtud žádní uprchlíci nejsou, nebo snad ano?

Přeprava milionu lidí za rok není legrace. Množství náklaďáků není neomezené. Počítejte se mnou. Trasa z Eritreje či ze Súdánu do libyjských přístavů je dlouhá 4 600 km. Ze Sýrie do Turecka to také není kousek. Ani z Afghánistánu. Pěšky je to nesmysl. Vlakem se nedá cestovat načerno bez dokladů. Náklaďák uveze padesát lidí. Přes Afriku se jede průměrnou rychlostí 50 km v hodině osm až deset hodin maximálně, když jsou dva řidiči. Řidič i pasažéři potřebují spát, jíst, močit a kadit. Více než 500 km za den vůz neujede. Auto žere 15–30 litrů na 100 km. Nafta něco stojí. Potraviny a voda stejně jako ubytování (minimálně pro řidiče) také nejsou zdarma. Opravy prasklých poloos po cestě také ne. Klima se mění, pro migranty je třeba ošacení a obutí. Překračování hranic je nelegální, jsou třeba úplatky vojákům i průvodcům. Jsou nutné sběrné čekací tábory s elementárním vybavením – stany, várnice, záchody, dodávka vody. Jsou třeba čluny a jejich kapitáni. Opět technika ve velkém množství, nafta a mzda. To nelze zvládnout náhodně, chaoticky, bez ekonomického, logistického i bezpečnostního zabezpečení.

Pokud lidem, kteří „přežívají ve špatných podmínkách v uprchlických táborech“ v Sýrii, Turecku či Libyi nebo Egyptě, už „jednoduše došla trpělivost“, došly jim peníze, mají hlad a řádí mezi nimi přenosné choroby. Tomu rozumím. Ale pak nemají určitě ekvivalent deseti či dvaceti tisíc korun v dolarech či eurech na osobu na cestu do Evropy. Nevydrží tu cestu a hlavně… Nevědí, že chtějí pouze do Německa, protože tam je ráj. Za tuto částku mohou pohodlně a skromně žít mimo sběrné tábory v zemi, která je jim blíž kulturně, nábožensky i jazykově. Žít, ne živořit.

Za zmínku stojí i to, že Francie tak zahlcena uprchlíky mimo migranty ze svých bývalých kolonií není. Naprostá většina loňské migrační vlny směřovala přes Libyi, Egypt či Turecko do Itálie či Řecka. Prakticky nikdo neprchal přes Gibraltar do Španělska, i když je to pár kilometrů. V Maroku není sociální situace o moc lepší než kdekoliv jinde v Africe a Západní Sahara, Mauretánie, Burkina Faso, Senegal, Mali či Niger jsou plné chudáků, kteří žijí za dolar na den. Takže ono to tou neudržitelností sociální situace asi nebude…

Tedy suma sumárum: prezident do jedné věty koncentroval výsledky poměrně komplexní zpravodajské analýzy, vypracované určitě operativci s terénní znalostí a analytiky s přehledem. Jelikož jako jediný může sám bez kontrasignace úkolovat tajné služby i klást zdvořilé dotazy velvyslancům, měl nejspíš vstupní informace i z nich provedené závěry správné…

Jinak dalšími, daleko méně pravděpodobnými možnostmi je, že uprchlíky organizují ruská FSB či GRU přes Írán či Asada, což by znamenalo ovšem šíitskou organizaci. Ta je ale jen někde. Důvodem by mohlo být „zaměstnání“ Evropské unie jako trest za její rozvracečské angažmá na Ukrajině.

Nebo investorem a organizátorem může být poslední žijící potomek Kaddáfího – syn Hannibal. Důvod je logický: pomsta za otce a rehabilitace jeho varování na zasedání Valného shromáždění OSN v roce 2009. „Zelená“ Mathaba (libyjské globální centrum antiimperialistické propagandy), kterou kdysi vedl šéf libyjské rozvědky Musa Kusa, stále žije v celé Africe i po plukovníkově smrti a zběhnutí jeho vrchního zpravodajce. Ten uprchl do Británie a žije nyní v Kataru. Pod ochranou USA. Evropská unie proti němu zrušila i sankce… Mimochodem, delegáty kongresu Al Mathaby v srpnu 2000 byli kromě mnoha politiků „rudé“ Afriky a Jižní Ameriky i politici italské komunistické Rifondazione a španělské sjednocené levice… Hannibala někdo osvobodil nedávno v Libanonu, když ho za podivných okolností někdo jiný zadržel a uvěznil. Čím se dnes baví člověk, jehož rodina měla v nekonečné libyjské poušti tajná podzemní skladiště zbraní i zlata pro národně osvobozenecké armády Afriky?

Případně mohla operaci proti Německu a jeho ekonomice vymyslet americká CIA a platit ze zdrojů Saúdů… Návštěvy amerických politiků v Saúdské Arábii před začátkem krize byly na nejvyšší úrovni i s nejvyššími šéfy CIA a Pentagonu a diskutovat se mohlo o mnohém, nejen o pádu cen ropy kvůli vyhladovění Ruska. Německo udělalo proti vůli USA a Británie separátní dohodu s Ruskem o Nord Streamu, chystá Nord Stream II, a tím oslabilo britskou a americkou mejdanovou hru na Ukrajině, do které ostatní investovali miliardy. USA mají ale vazby opět jen v zemích Zálivu ovládaných sunnitskými šejky čili opět v logickém napojení na Organizaci spolupráce zemí Zálivu, mezinárodní terénní organizaci Muslimských bratrů a síť mešit sunnitské větve islámu, sahající nejen až k hranicím Evropy, ale až do Londýna a Berlína…

Vyberte si… Možné jsou i různé zájmové kombinace různých variant.

Faktem zůstává, že Německo a Švédsko někdo označil za cíl a informace rozšířil mezi obrovskou masu lidí kanály, které evropské ani americké rozvědky nezaznamenaly. Masy se daly do pohybu poměrně náhle. To není náhoda. Stejně jako náhoda není, že se vyhnuly Česku.

Sílí debaty nad složením uprchlíků, kteří přišli dosud do Evropy. Ve Vánočním poselství prezident republiky řekl, že velká většina z nich jsou zdraví, mladí muži, dříve už hovořil o číslu zhruba 80 procent. V reakci na to byl obviňován ze lži, protože prý Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí číslo 58 procent mužů a zbytek ženy a děti.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí sumarizovaná čísla podle zemí a sčítá všechny migranty. Včetně například studentů či gastarbeiterů. Je nutné číst nejen ta čísla, ale i vysvětlivky k metodice jejich agregace. Nejde tedy o počty oněch migrantů na pašeráckých lodích a gumových člunech. Tam je situace jiná a prezident byl pravdě určitě blíž než jeho kritici.

Prezident argumentuje tvrzením šéfa německé kontrarozvědky, který hovořil o 80 procentech mladých mužů, sdělením chorvatské prezidentky nebo maďarského premiéra. Jak se v tom všem orientovat? Lze vůbec někde najít ověřená čísla?

Přesná čísla včetně detailního zmapování vzdělanostní, národnostní, náboženské i věkové struktury mají určitě Frontex, italská a řecká policie. Tedy, měli by mít. Je to jejich povinnost. Přesná čísla by mohly mít i naše či německá rozvědka či Hajšmanovo imigrační oddělení policie. Prostřednictvím kombinace terénní práce, kontrolující pravdivost operativních svodek Europolu či Interpolu. Vzhledem k prozrazenému chaosu, s jakým Řekové i Italové nezvládají přijetí a registraci migrantů, nebude mít oficiálně přesná čísla nikdo. Řadě z uprchlíků pohraniční policie hraničních zemí EU nezvládla či nechtěla zvládnout sejmout otisky a registrovat je v shengenském systému kvůli nutnosti se jich v případě odmítnutí jinde ujmout a poskytnout jim azyl. Německému šéfovi kontrarozvědky bych byl ochoten věřit. V průseru je po akci Angely on. Po Německu mu běhá hromada teroristů s pravými pasy Sýrie vydanými Islámským státem či koupenými pravými nebo falešnými pasy některých afrických států. Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bych já ani vteřinu nevěřil. Ani nos mezi očima. Příliš mnoho velkohubé žebravé propagandy... Příliš mnoho globální politiky.

Prezident zastává názor, že by lidé místo útěku měli raději bojovat za svou zemi.

S tím naprosto souhlasím. U všech vojenské služby schopných mužů. Zejména u mladých dezertérů z Eritreje, kterým se nechce ani pracovat na znovuvybudování země po válce, ani válčit. Výmluvy na válečné deprese, posttraumatický syndrom či strach jsou jen výmluvy. Navíc – ženy či děti samotné je teoreticky možné asimilovat a socializovat na kompatibilitu s hodnotami Evropy, úplné rodiny ani omylem. Zůstanou jako paralelní společnost, vyloučená, frustrovaná a posléze agresivní.

Jenže jak se zapojit do války bez pravidel, kde zřejmě vůbec není jasné, kdo za kým vlastně stojí? Myslíte si, že syrský nebo irácký muž má povinnost se do konfliktu aktivně zapojit navzdory těmto skutečnostem? A co když lidé zkrátka musejí prchat před Asadovým režimem, případně před ISIS a nemají na vybranou?

Samozřejmě všichni, kteří chtějí prospět své zemi, mají na vybranou. Ať si vyberou stranu, která je jim nejbližší. Buď je někdo nadšeně věřícím muslimem – sunnitou a pak je jeho místo vedle bojovníků za chalífát, které EU, Rusko i USA označují za teroristické. Bojovat může všemi prostředky, které mu Korán povolí. Ve jménu Alláha. Nebo je umírněným muslimem – sunnitou a měl by bojovat po boku stejně umírněných ve své vesnici či městě. Proti Asadovi, který sunnity potlačuje jako potenciální sektáře. Měl by chránit svůj dům, svou rodinu, své sousedy. Svou mešitu. Nebo je šíitským věřícím, stoupencem Asada a pak musí pozvednout zbraň za lva z Damašku proti všem sunnitským sektářům – za obranu velké, silné, mnohonárodnostní a jednotné Sýrie. Případně je křesťanem, socialistou či komunistou a pak je jeho místo v boji proti všem islamistickým dogmatikům za obranu míru ve velké a jednotné Sýrii. To samé platí pro Irák, akorát baasisté to mají složitější... Vzorem všem mohou být Kurdky a Kurdové, kteří neemigrují, ale bojují. Za svobodný Kurdistán bojují už skoro celé století komunisté bok po boku s muslimy. Stále marně, ale možná teď už se dočkají.

Jsou podle vás Zemanova slova bagatelizací lidského neštěstí, nebo naopak výzvou k osobní odpovědnosti?

Obojí. K Huntingtonovu střetu civilizací už došlo. Nečekejte soucit s lidským neštěstím u protivníků ve válce. Zamanovy výroky jsou protiargumentem toho, že místní sluníčkáři a anarchisté v očekávání sociální revoluce nyní adorují z naivity či účelově proletářský internacionalismus v kombinaci s helsinským humanrightismem, aniž tváří v tvář huntingtonské asymetrické válce a migrační zbrani berou v úvahu pojmy jako loajalita či věrnost k rodné zemi.

Ale vážně. Všichni chudí z utečeneckých táborů Afriky, Blízkého či Středního východu se do bohaté Evropy nevejdou, a pokud budou chtít, budou nakonec stejně tvrdě a vojenskými prostředky odmítnuti. I za cenu střelby do lidí. Nikdo z těch, kteří zde desítky let už žijí a bohatství Evropy a jejího sociálního státu rozmnožují, se nebude chtít dělit. Holt těžíme stále z koloniální minulosti některých zemí Evropy, bohatství získaného zbídačením jiných zemí a na panský luxus jsme si zvykli. Španělské otrokáře, francouzskou cizineckou legii, jezuitské misionáře či nizozemské těžaře dřeva či diamantů nepovažujeme za mediátory interkulturního dialogu. Všichni byli kulturními nebo ekonomickými agresory. Kolonizátory rabujícími Afriku. Žoldáckou cizineckou legii má Francie v Africe dodnes. I nejubožejší bezdomovec se v EU má lépe než chudina hladovějící v utečeneckých táborech. Ano, v Gaze trpí statisíce. Dětí. V Nigérii miliony. Dětí i dospělých. Nezajímá nás osud indonéských bezzemků ani osud Haiti. Nezajímají nás umírající v Indii. Nevezeme je z čiré křesťanské lásky či lidskoprávní odpovědnosti všechny do Česka. Protože bychom se měli v tu ránu stejně dobře jako oni. Ale my za standard považujeme se mít lépe.

Ve zmíněném rozhovoru prezident Zeman také uvedl: „Muslimské bratrstvo může připravit rostoucí migrační vlnu a postupně ovládat Evropu, jako se to děje v některých západoevropských městech, kam se už teď policisté bojí jet. Na jedné straně Willkommenskultur a na druhé straně snaha Muslimského bratrstva naplnit své cíle.“ Také proti názoru o nepřístupnosti některých lokalit protestuje například publicista Daniel Veselý: „Tyto lži byly již dávno vyvráceny a český prezident by si toho měl být vědom.“

Daniel Veselý je radikálně levicový proimigrační humanitární aktivista, starající se v NGO o lidská práva za peníze z grantů. Spolupracoval i s Člověkem v tísni – bez ohledu na podřízenost této vlivové organizace americké zahraniční politice. Toho bych bral jako velmi jednostranně angažovaného, zaujatého autora a jako analytika nepříliš vážně, i když i on měl kolikrát pravdu, neboť se o témata detailně zajímá. Jako například, když psal, že: „Al-Kaidá, světový strašák moderní doby, by jistě nenabyla tak sofistikované podoby a síly, tak rakovinného rozšíření, jako je tomu nyní, kdyby neexistoval plán amerického prezidenta Cartera a jeho vlády – tzv. Afghan Trap (afghánská past), jehož podstatou bylo vytvoření pluku mudžahedínů, kteří byli shromážděni ze všech koutů muslimského světa i z Indie a Číny, vycvičeni, zásobeni a placeni americkým daňovým poplatníkem, aby pustili Sovětskému svazu ještě před jeho agresí do Afghánistánu koncem 70. let pořádně žilou.“ Ale to bylo dávno… Ano, opravdu to bylo tak, že 3. 7. 1979 prezident Carter podepsal první směrnici pro tajnou pomoc oponentům proti prosovětskému režimu v Kábulu. Brzezinski dodnes tvrdí, že tehdejší tajná operace byla skvělý nápad… Byla to příležitost dát SSSR jeho vlastní vietnamskou válku. „Co je nejdůležitější pro historii světa? Tálibán, nebo kolaps sovětského impéria?“ klade řečnickou otázku Brzezinski. A obhajuje vytvoření mudžahedínů jako americké vítězství. Přečtěte si knihy Williama Bluma „Killing Hope: US Military and CIA Interventions Since World War II“ a „Rogue State: A Guide to the World’s Only Superpower“.

Registrujete vy nějaké zdroje, které by dokazovaly nebo vyvracely toto prezidentovo tvrzení?

No, já bych bral velmi vážně informace o sexuálních útocích v německých městech na silvestra a reakci radní Kolína nad Rýnem Judith Wolterové, která nedoporučuje ženám některé ze čtvrtí jejího města „v okolí hlavního nádraží a katedrály a přilehlé oblasti směrem k břehu Rýna“. „Po celé měsíce jsou v těchto oblastech četné krádeže, otevřený obchod s drogami, loupeže a útoky všeho druhu,“  konstatuje. To je výraz bezmoci, rezignace německé veřejné i státní správy. A budoucí protiuprchlické radikalizace nejen německé pravice, ale i mainstreamu. Zanedlouho, pokud by taková bezpečnostní situace pokračovala ještě nějakou dobu, nutně musí dojít ke vzniku sousedských domobran, lynčování cizinců a střetům s policií a armádou. Nakonec na té imigrační vlně vyděláme my, do „bílých“ Čech uprchnou před uprchlíky skuteční „lékaři a odborníci“. Jenže ze Západu. Z Německa.

Jak a na základě jakých zdrojů vyhodnotit kvalitu soužití muslimské menšiny s původním nemuslimským obyvatelstvem v Evropě, a to v rozměru ekonomickém, sociálním, náboženském, kriminálním i bezpečnostním?

Německý bankéř, exministr financí spolkové země Berlín a člen představenstva Spolkové banky Thilo Sarrazin (SPD), zveřejnil v srpnu 2010 vysoce kontroverzní knihu Deutschland schafft sich ab – Wie wir unser Land aufs Spiel setzen („Německo se zničí samo – Jak dáváme vlastní zemi všanc“). Varoval, že Němci se mohou stát „cizinci ve vlastní zemi“, obvinil muslimské turecké a arabské přistěhovalce ze snížení inteligence německé společnosti a oslabení její intelektuální a ekonomické síly. Strhla se smršť morálního rozhořčení. Turecké a islámské organizace obvinily Sarrazina z rasismu a poškození pověsti Německa v zahraničí. Ale novinář, publicista a spisovatel, konzervativní katolík Matthias Matussek bránil knihu v časopise Der Spiegel článkem „Politická korektnost umlčuje důležitou debatu“. Tvrdil, že „Sarrazinova zjištění týkající se neúspěšné integrace tureckých a arabských přistěhovalců jsou mimo jakoukoli pochybnost“.

Už koncem roku 2010 Horst Seehofer, premiér Bavorska a člen Křesťanskosociální unie, která je stranickou partnerkou Merkelové CDU, vyzval k zastavení tureckého a arabského přistěhovalectví do SRN. Marně. Sigmar Gabriel, generální tajemník SPD, Sarrazina odsoudil stejně jako předseda bezpečnostního výboru spolkového sněmu Sebastian Edathy (SPD). Německý sociálně demokratický think-tank, působící i v Praze, Fridrich Ebert Stiftung, zorganizoval tehdy průzkum veřejného mínění „Die Mitte in der Krise“, který ovšem ukázal, že v roce 2010 jedna třetina Němců věřila, že země je „zaplavena cizinci“. Německý ministr vnitra Hans-Peter Friedrich (CSU) vedl tehdy rozsáhlé veřejné konzultace s představiteli turecké menšiny a německými muslimy o soužití Němců s menšinami. Byla to velmi dlouhá a velmi neplodná interkulturní debata. To jsou veřejné zdroje dohledatelné v němčině na stránkách německého tisku i na webu spolkového ministerstva vnitra. Angela samotná přiznala tehdy pod tlakem krach multikulturního soužití v Německu. Sarrazin přes protesty mnoha tehdejších německých sluníčkářů zůstal členem SPD.

Jinak výsledky lze vidět na posílení pozic protiimigračních a krajně pravicových hnutí v evropské politice, nejnověji o tom svědčí výsledky Le Penové ve Francii.

Informace o náboženství a socioprofesním složení migrantů stejně jako detailní informace o kriminalitě podle ras a národností patří k těm více méně důvěrným či utajovaným ve Francii, Španělsku, ale i v Itálii či Řecku. Oficiální statistiky se příliš nevedou s ohledem na požadavek neevidovat a neposuzovat kriminální činy podle rasy či náboženství.

Co se daří, nedaří a čeho lze do budoucna dosáhnout, budeme-li chtít?

Huntington například říká, že ústředními prvky každé kultury kromě zákona je jazyk a náboženství. Nedomnívá se, že lze dosáhnout nekonfliktního interkulturního soužití, a tvrdí, že právě odlišnosti se mohou stát záminkou ke konfliktům.

Nedaří se skoro nic. Překonat sociální deprivaci a integrovat muslimy (většinou Araby a Turky) do pracovního světa Evropy. Nikdo se nesnaží o nízkoprahovou preferenční podporu a konkurence na pracovním trhu například německé Turky deklasuje do role pomocných a nekvalifikovaných sil. To je zahání na okraj společnosti a zejména u druhé a třetí kategorie vzbuzuje frustraci a agresivní postoje. To samé zažila Francie s občany svých kolonií, jimž dala občanství a kteří se přestěhovali do Francie. Život v tlupě s bratry ve víře, s Bohem a modlitbami je pro ně stále důležitější než individuální snažení a tvrdá práce. To jsou sociokulturní odlišnosti a stejně nemožné je přimět aktivně praktikující muslimy k mezináboženské toleranci. Zákon proroka Mohameda je pro ně stále více než zákony země, ve které žijí.