Před pár dny se uskutečnilo v Saúdské Arábii jednání čtyř desítek zemí kvůli konfliktu na Ukrajině. Každopádně bližší informace ze summitu v Džiddě nejsou úplně zřetelné, nebo ano?

Trochu mě mrzí, že příslušnou jednoznačnou informaci nám neposkytli představitelé MZV ČR, kteří se jednání v Saúdské Arábii rovněž zúčastnili. Z druhé strany tuto jejich rezervovanost chápu, protože rokování v Džiddě, které se uskutečnilo z iniciativy amerického ministra zahraničí Blinkena a Bidenova zahraničně bezpečnostního poradce Sullivana, se rozhodně nedá jako diplomatický úspěch prezentovat. Cílem této sešlosti zřejmě mělo být odvrátit pozornost od neutěšené situace na frontových liniích, zvýšit tlak na Kyjev a ponížit Rusko už jen tím, že pozvání do Džiddy neobdrželo. Nezávislí pozorovatelé se ale shodují v tom, že snaha Washingtonu izolovat Rusko od sympatizujících zemí skupiny BRICS a získat země globálního jihu v ukrajinském konfliktu na svou stranu nevyšla, což kontrastuje s faktem úspěšnosti summitu Rusko – Afrika konaného v Petrohradě a z druhé strany podtrhuje rozpačitý dojem z červnové konference v Kodani, kde Kyjev prezentoval svůj desetibodový mírový plán. Připomeňme si, že centrálním bodem tohoto tzv. Zelenského plánu má být obnovení celistvosti Ukrajiny v hranicích z roku 1991. Oproti očekávání skutečných organizátorů jednání v Džiddě přišli Saúdové na tomto fóru s vlastním mírovým plánem, který vedle deklarování územní celistvosti Ukrajiny navrhuje vyhlášení příměří podél frontové linie, zahájení mírových jednání pod hlavičkou OSN a výměnu zajatců.

Neúspěch jednání v Džiddě prokazuje především skutečnost, že se nepodařilo dosáhnout dohody ohledně schválení základních principů mírového urovnání, a dokonce ani společného závěrečného prohlášení. Některé delegace už po prvním dnu jednání z Džiddy odcestovaly. Pokud se týká stanoviska Ruska ke schůzce v Džiddě, Moskva fakt, že pozvání na ně neobdržela, nijak neprožívá. Při celkovém hodnocení jednání v Džiddě mluvčí ruského MZV zdůrazňuje moment, že Zelenského plán se stále více ocitá ve slepé uličce. Celkově se vytváří dojem, že Západu ani tolik nejde o dosažení trvalého míru na Ukrajině, jako spíše o zmrazení konfliktu podle korejského scénáře.

Jak se vlastně dívají arabské země na konflikt Ruska a Ukrajiny, potažmo Ruska a Západu?

Dobrá otázka, již v souvislosti s předchozím dotazem ohledně jednání v Džiddě. Saúdská Arábie byla až do nedávna vnímána jako Spojeným státům vůbec nejbližší arabská země. Svoji bezpečnost stoprocentně budovala na americké výzbroji, zpravodajských informacích a na faktu existence četných amerických základen v regionu Zálivu. Nutno zmínit i moment mimořádně silné saúdské závislosti na finančním systému a ekonomice USA už jenom z důvodu, že se Rijád v roce 1974 zavázal provádět ropné obchody výhradně v amerických dolarech.

Časy se mění a ve vedení této mimořádně konzervativní země sílí snahy vymanit se z této jednostranné orientace a více se otevřít okolnímu světu. Již v době covidové jsme mohli pozorovat výrazné posilování koordinace mezi ropným kartelem OPEC, vedeným Saúdskou Arábií a Moskvou (hovoří se o OPEC+), kdy došlo k dobrovolnému snížení denní těžby s cílem udržení globálních cen. Často se v této souvislosti vzpomíná také faktor velmi dobrých osobních vztahů mezi ruským prezidentem a následníkem saúdského trůnu princem Muhammadem bin Salmánem, který se prezentuje jako umírněný reformátor tradičního systému založeného na nejkonzervativnějších hodnotách islámu.

Reakce kolektivního Západu na ruský vpád na Ukrajinu zřejmě představovala další klíčový moment v nazírání i bohatších a vlivných zemí světového jihu na dosavadní hegemonii Západu reprezentovaných skupinou G7. Země jako Saúdská Arábie, Pákistán, Indie, nehovoře o Číně, Brazílii či Jihoafrické republice (spolu s Ruskou federací se jedná o zakladatele hospodářského seskupení BRICS), si uvědomují relativnost dosavadních paradigmat, že všechny zdánlivě nenarušitelné principy, pravidla a dohody týkající se světového obchodu a financí mohou být ze dne na den Západem porušeny, jejich valutové a zlaté rezervy konfiskovány či zmraženy, zatímco akty agrese, průběžně prováděné v posledních desetiletích hlavními zeměmi NATO v rozporu s Chartou OSN, procházejí zcela beztrestně.

Praktikování politiky dvojího metru prostě ve světě populární není. Není divu, že i takové bohaté a konzervativní země jako Saúdská Arábie, SAE, Bahrajn či Omán požádaly v předvečer summitu BRICS v Johannesburgu o vstup do této hospodářské organizace a o připojení se k jejímu již existujícímu alternativnímu finančnímu systému. O vstup do BRICS se ucházejí z arabských zemí také Maroko a Egypt, nemluvě o řadě dalších významných zemí světového jihu, které s porozuměním akceptují probíhající posun od hegemonie Západu k multipolaritě.

Konkrétně, pokud jde o pozici arabských zemí k válce na Ukrajině, všechny tyto země – na rozdíl od převážné většiny evropských států – v oficiální rovině podporují a deklarují svoji neutralitu, volají po ukončení válečných akcí a po zastavení krveprolévání. Nejenom saúdské, ale myslím i stanovisko dalších arabských zemí dobře vystihl šéfredaktor anglojazyčného webu Al-Arabiya Muhammad Alyahya, když napsal, že: „… nikdo by neměl očekávat, že Saúdská Arábie přijme rozhodnutí, která by ohrožovala stabilitu globálních trhů s ropou, nebo že se z taktických důvodů postaví pro nebo proti jedné stran války (na Ukrajině).“ Arabským státům se v celku daří odolávat silnému tlaku, aby se připojily k protiruským sankcím Západu a začaly posílat na Ukrajinu zbraně sovětské provenience. V tomto ohledu je vykonáván silný tlak především na Egypt, který zatím úspěšně odolává. Z druhé strany můžeme připomenout případ Maroka, které bylo postaveno před hotovou věc, když dvacítka tanků T-72B/BK, které tato země koupila v letech 1999–2001 od Běloruska a které absolvovaly modernizaci v ČR, bylo předáno Ukrajině. Možná bychom mohli obyvatelstvu těchto zemí tak trochu závidět, že jejich mnohdy nedemokraticky zformované administrativy dbají v rámci možností o nasycení vlastního obyvatelstva více než vlády na starém kontinentě.