Pane docente, psal jste na svém webu, jak je důležitá představa o nevyčerpatelných možnostech. A to i kvůli odvrácení nebezpečných představ, že k tomu, aby vyvolení přežili, musí být velká část obětována. „Tento fenomén nazývám snahou o rozehrání komplexu her Titanic, kdy prohlubující se ekonomická nerovnost vede nejen k segregaci, ale kdy se systém začíná vyvíjet od segregace směrem k selektivní likvidaci,“ píšete. Prosím, můžete to více vysvětlit? Jak to, pane docente, myslíte? Vidíme často kolem sebe, že dochází k „likvidaci“ existenčního zajištění lidí, a to nehovořím o absenci varianty důstojného zajištění životních podmínek…

Před časem jsme vypracovali model v rámci teorie her, který ukazuje jeden z důležitých aspektů současného vývoje. Nazvali jsme jej „Titanic“. Název vychází z toho, co se podle jedné z verzí událo, když se zjistilo, že se Titanic neudrží na hladině a že je málo člunů. Třetí třídu zamkli v podpalubí, aby se zvýšila šance na přežití těch, kteří jsou „nahoře“. Dilema, které se v základním modelu řeší, je, zda jednat tak, aby se zvýšila šance na přežití všech, nebo pro vlastní záchranu co nejdříve zmařit šanci na přežití většiny či velké části těch, kteří se stali účastníky hry a kteří jsou ve znevýhodněné pozici. Model jsme s kolegou publikovali v časopise ACTA VŠFS v roce 2017 a prezentovali na některých zahraničních konferencích.

Cílem modelu nebylo šířit nějakou katastrofickou vizi, ale právě naopak – ukázat, že svět, ve kterém žijeme, je natolik bohatý svou růzností či nevyčerpatelností možností, které dává, že existuje realistická a perspektivní vize řešení současných problémů, aniž by bylo nutné část lidstva obětovat. Jde jen o to správně pochopit současnou dobu a prosadit komplexní reformy, které umožní, aby se podstatně změnil charakter dynamického ekonomického růstu. Tj. aby nejen cílem, ale i prostředkem tohoto růstu byl rozvoj schopností člověka. Mj. z tohoto hlediska se stává aktuální prastará dělnická píseň „Hola, hoši, na palubu/třeba pluli jsme v záhubu“. Z hlediska současné doby to lze interpretovat jako výzvu k tomu, abychom se opřeli o sílu rozumu posíleného vzděláním. Čím více lidí půjde cestou pochopení toho, o co jde, tím větší je šance, že v turbulencích, které nás čekají, obstojíme a že zaznamenáme co nejmenší ztráty.

Píšete o tom, že zlo současné globální moci, jehož obdobu bychom v dějinách těžko hledali, vzniklo pod vlivem dvou faktorů. Ten první je: „vzlínáním zdola, vytvářením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad“. Možná prevence tedy je zásady prostě neporušovat? Myslíte si, že je představitelné se zavedeným mechanismem nějakým způsobem pohnout ve smyslu postupného obnovování jiného společensky přijatelného chování? Zatím to spíš vypadá, že to, co bylo dřív naprosto nepřijatelné, se stává, když ne normou, tak něčím, s čím se jaksi musí počítat…

Nejsilnější pojítka mezi lidmi vznikají, když na sebe vědí něco difamujícího, něco, co ostatní lidé chápou jako nemorální chování či porušení pravidel. Ti, kteří se porušení obecně přijatých zásad dopouštějí, se pak vzájemně vydírají, vzájemně kryjí a vzájemně protežují v instituciálních strukturách země či komunity. V podmínkách monopolárního světa se z toho vyvinul globální systém, který srostl s mocí nejbohatších, tj. těch, kteří mají nejsilnější pozici pocházející z výsad založených na majetku. Tímto systémem jsou podstatným způsobem ovládány reprezentace jednotlivých zemí. Protože to má dopady nejen na moralitu, ale i racionalitu člověka, vidíme úpadek tzv. elit. I naše reprezentace jsou vydírány, což jsme mohli pozorovat například v kauze Vrbětice. Ta je dokladem toho, kam až iracionalita postoupila.

Ani „zasvěcené“ zpravodajské služby nejsou schopny dát vnitřně konzistentní výklad „důvěryhodného podezření“, které by nebylo v rozporu s dobovými fakty. A pokud někdo říká, že to nelze, protože by se tím něco vyzradilo, lže. A tak se ven různou cestou cíleně vypouštějí jen fragmenty, kterými se ti, kteří v různých oblastech reprezentují stát, zaplétají do stále většího labyrintu lží. V některých případech to začíná být trapné. Pavel Kříženecký nedávno v Parlamentních Listech poukázal na absurditu tvrzení o „jedné variantě.“ Podle mě je to ještě horší. Pokud v úvahu připadá to, že tzv. výbuchy, píšu záměrně „tzv.“, protože ten první začal velkým požárem, sloužily k zametání stop, tak snaha šetřit jen „jednu variantu“ může být pokračováním zametání stop např. po nelegálním obchodu se zbraněmi. A to už je nepromlčitelný trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele.