Tento týden česká politika prožila v debatách o cenách energií. Začalo to, když Energetický regulační úřad oznámil zvýšení regulované složky cen elektřiny o 70 procent, na což premiér Fiala reagoval ujištěním, že celkové ceny elektřiny nijak dramaticky nestoupnou, čemuž se následně odborníci na energetiku v podstatě vysmáli. Nehazarduje tím předseda vlády se svou důvěryhodností?

V normální situaci by to samozřejmě trapas byl a řekl bych vám něco ve smyslu, že se divím, že si předseda vlády takto okatě nabíhá na vidle.

Ale my s touto vládou a s tímto premiérem v normální situaci nejsme. My tu máme premiéra, který ještě před půl rokem tvrdil, že se nebudou zvyšovat žádné daně. A mnoho dalších věcí se nakonec ukázalo být jinak, než členové vlády ujišťovali.

Skoro by se dalo říci, že lež se stává synonymem této vlády.

A takto je třeba vnímat i na ten výrok ohledně cen energií.

Premiér k vyhlášení ERÚ také uvedl: „Žádné drastické navýšení cen energií se nekoná a každý, kdo to říká, šíří jen lež a paniku. Dnešní opozice by měla za této situace mlčet“. Je podle vás takový agresivní a vyhrožující způsob vyjadřování hoden politika, který reprezentuje koalici, která sama sobě říká „demokratické síly“?

Premiérovi zjevně tečou nervy. Přes všechno popírání reality, jehož jsme dlouhodobě svědky, i jemu dochází, že vláda to nezvládá. Že nemá výsledky.

Já bych tady připomněl pár dní starý průzkum agentury STEM/MARK provedený mezi jejími vlastními voliči, podle kterého by tuto vládu školní známkou jedna ohodnotila pouhá čtyři procenta.

Jediným štěstím vlády je, že většina jejích voličů nemá alternativu. Takže nejspíš skutečně věří, že voliči jim stejně zůstanou, protože nemají kam odejít. Jenže to je trochu krátkozraké, protože poslední průzkumy naznačují dokonce přesun části voličů od koalice k hnutí ANO, což se vzhledem k tomu s jakým programem tato koalice vyhrála volby zdálo jako naprosto nepředstavitelné.

Pokud by vláda byla pro své voliče aspoň trochu důvěryhodná, nic takového by nemohlo nastat.

Premiér Fiala to podle všeho vnímá tak, že lidé nechápou jeho dobro, které pro ně zamýšlí. Takže kolem sebe začíná kopat. Z toho pak vyplývá, že lidi, kteří s ním nesouhlasí, označuje třeba za dezoláty, teď tedy za šiřitele paniky.

Já bych mu s dovolením poradil ještě jedno pěkné slovo, které jsem nedávno viděl ve filmu Boj o Moskvu od Jurije Ozerova. Tam na začátku lidem, kteří varovali, že Německo může na SSSR zaútočit, říkali „panikáři“. A žádali, aby tito panikáři a rozvraceči klidu byli přísně potrestáni.