Máte za sebou více než půl století nepřetržité práce ve Fyzikálním ústavu. Jak se na práci v něm podepisovaly politické změny v zemi?
V roce 1962 jsem ukončil Vysokou školu chemicko-technologickou a vzhledem k mému „kádrovému" profilu mě čekala kariéra v průmyslové sféře. Od této mnou nepreferované životní náplně mě zachránil pravověrný komunista, který se jím stal v německém koncentráku a který mě vzal pod svoji ochranu. Stal jsem se tak pracovníkem Ústavu fyziky pevných látek, jemuž jsem přes změny názvů zůstal věrný dodnes. V době komunistického režimu se stala Akademie jakousi oázou slušnosti – byla útočištěm disidentů, kterým umožnila přečkat pronásledování. K personálním čistkám na půdě Akademie nedošlo ani po roce 1990, na rozdíl od vysokých škol, kde se razantně vypořádali s bývalými komunistickými škoditeli. Zde přežili a stále přežívají bývalí komunističtí funkcionáři, milicionáři a spolupracovníci StB vyjmenovaní v Cibulkových seznamech. Nebyl jsem účastníkem žádné z těchto aktivit či organizací, ale ani jsem účast nikomu nevyčítal. Podle mého názoru je to jen otázka vlastního svědomí každého jednotlivce. Podobně jako oni jsem chtěl v klidu v ústavu nadále pracovat v dobře fungujícím kolektivu kolegů, které jsem respektoval.
To se ale pro vás změnilo, když jste musel nedávno z ničeho nic skončit. Tušil jste, že se něco takového chystá?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník