Máte za sebou více než půl století nepřetržité práce ve Fyzikálním ústavu. Jak se na práci v něm podepisovaly politické změny v zemi?

V roce 1962 jsem ukončil Vysokou školu chemicko-technologickou a vzhledem k mému „kádrovému" profilu mě čekala kariéra v průmyslové sféře. Od této mnou nepreferované životní náplně mě zachránil pravověrný komunista, který se jím stal v německém koncentráku a který mě vzal pod svoji ochranu. Stal jsem se tak pracovníkem Ústavu fyziky pevných látek, jemuž jsem přes změny názvů zůstal věrný dodnes. V době komunistického režimu se stala Akademie jakousi oázou slušnosti – byla útočištěm disidentů, kterým umožnila přečkat pronásledování. K personálním čistkám na půdě Akademie nedošlo ani po roce 1990, na rozdíl od vysokých škol, kde se razantně vypořádali s bývalými komunistickými škoditeli. Zde přežili a stále přežívají bývalí komunističtí funkcionáři, milicionáři a spolupracovníci StB vyjmenovaní v Cibulkových seznamech. Nebyl jsem účastníkem žádné z těchto aktivit či organizací, ale ani jsem účast nikomu nevyčítal. Podle mého názoru je to jen otázka vlastního svědomí každého jednotlivce. Podobně jako oni jsem chtěl v klidu v ústavu nadále pracovat v dobře fungujícím kolektivu kolegů, které jsem respektoval.

To se ale pro vás změnilo, když jste musel nedávno z ničeho nic skončit. Tušil jste, že se něco takového chystá?

Neprodloužení pracovní smlouvy mě zaskočilo, protože postihlo jen mě, a ne je, a tím se porušila nepsaná kontinuita slušnosti. Velmi pravděpodobně mi přitížilo také přijetí vyznamenání od prezidenta Zemana, což asi popudilo nového ředitele mladé generace, který tak upřednostnil politická hlediska před profesionalitou. Mohu to uvést do kontrastu se svoji dávnou zkušeností, kdy jako třicetiletý „začátečník" jsem získal americkou vědeckou cenu. Tehdejší komunistický ředitel komentoval tento fakt slovy: „Obdržení imperialistického ocenění není v zájmu socialistické vědy, ale z pohledu fyzika, dovolte, abych vám k ní poblahopřál". Existoval tu nepsaný kodex slušnosti, který byl předáván přes všechny osobnosti ředitelů, kteří se ve Fyzikálním ústavu vystřídali.

Nový mladý ředitel ho zřejmě nectí, aspoň se tak zdá z toho důvodu, že za vysoké vyznamenání, které bylo uděleno jeho zaměstnanci, neřekl ani obyčejné „díky". Takový přístup vlastně odráží mravy současnosti, kdy zmizelo vnímání užitečnosti pospolitosti, protože každý hledí jen na svoji kariéru a s tím spojené finance. Soudržnost společnosti chybí a ta tu, pohříchu, byla v době komunismu, kdy jsme vesměs všichni měli společného nepřítele – všemocnou KSČ. Vedle společného nepřítele jsme ale měli i společnou touhu hledat něco nového, dělali jsme vědu „pouze" z hlubokého zájmu o ni, protože neexistovala žádná kariéra, ani lepší finanční ohodnocení. Dnes se vlastně stává „nepřítelem" každý každému, musíme zvládnout konkurenční tlaky a zdá se, že už nepracujeme pro radost, ale pro zisk dostatečného počtu citací, nepíšeme granty za účelem nových odhalení, ale pro zisk financí, a tolerujeme ředitele, kteří nám přinášejí zisk, i když ztratili pojem kontinuity slušnosti.