I v minulých letech se mluvilo o nesvornosti našeho národa, a to kvůli politice. Letos byly prezidentské volby, komunální volby, rozruch byl i kolem Andreje Babiše. Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?

Nejsme. Hranice mezi dvěma základními a vzájemně antagonistickými proudy v naší společnosti se naopak prohlubují a přesněji vymezují. Na jedné straně jsou zastánci elitářství propojení na zahraniční globální finanční kruhy se svými sociálními experimenty plnými falešné solidarity. Na straně druhé jsou normální pracující lidé, kteří si stále silněji začínají uvědomovat nebezpečí, která jim ze strany zmíněných elitářů a sociálních experimentátorů hrozí. Toto rozdělení se projevilo ve volbách a jistě se bude projevovat i dál. 
Dá se říci, že se dlouhá léta přehlížená a uzurpovaná tzv. mlčící většina postupně emancipuje, což vyvolává u elitářů záchvaty zuřivosti. Mysleli si totiž, že už mají lidi zpracované, že už je z nich stádo tupých ovcí, se kterými si můžou dělat, co se jim zachce. A ejhle, ono to neplatí. Já osobně jsem na všechny, kdo si na sobě nenechají páchat obskurní sociální experimenty, hrdý.

Jak se vám líbila letošní vzpomínka na 17. listopad? Sledoval jste dění v Praze? Ozývají se námitky, že původní rozměr celé akce se vytratil na úkor politizace. Takřka souběžně se vzpomínkovými akcemi proběhlo i několik protestů proti Andreji Babišovi. Zároveň již takřka zcela zapadl význam 17. listopadu 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Panuje dnes v rámci výkladu českých dějin jistá selektivita?

Oslavy podobných výročí budou vždy nějakým způsobem reflektovat aktuální politickou situaci. Ty letošní probíhaly tak, jak probíhal celý rok a budou probíhat roky následující – to znamená ve znamení vzteklého řevu elitářů a jejich pohůnků nad ztrácející se mocí.