Jak byste shrnula rok 2020 vaším pohledem?

Tak jako každý rok byl i ten loňský pro někoho šťastný, pro někoho méně šťastný. Lidé loni jen neumírali a nepodléhali nemocem, ale také se rodily děti, lidé se zamilovávali, zakládali rodiny, uzdravovali se z vážných chorob. Firmy pouze nekrachovaly, ale také vznikaly, výsledky hospodaření nekončily pouze v červených, ale také v černých číslech.

Z hlediska naší země jako celku – a z mého pohledu – to byl rok prozření. Rok, kdy jsme zjistili, co dokážeme, kdy jsme dokázali obětavě a do úmoru pracovat a spolupracovat, kdy jsme dokázali projevit obrovskou ukázněnost, disciplínu a sebeovládání, kdy jsme se – mnozí poprvé od války – naučili odříkat si, žít v samotě a osamění, kdy jsme museli čelit strachu a prázdnotě... A hlavně to byl rok, kdy jsme dostali šanci nového začátku.

Nadmíru optimistické byly poslední hodiny loňského roku – Velká Británie, náš spojenec z druhé světové války, země, ke které mnozí po dekády vzhlíželi jako k zemi podnikavého ducha, vědy a poznání, zemi svobody, naděje a slávy – se nadechla, dokázala projít vězeňskou branou a vrátit se po čtyřiceti letech zpět na svobodu. Když čtu Daily Mail a radostné zprávy přátel, kteří v Anglii žijí, dává mi to naději, že touhu po svobodě nelze nikdy docela zničit ani v člověku, ani v národě.

A my jsme podobně jako Britové zemí, která má svobodu hluboce vepsanou ve své DNA.

Jakou známku byste udělila české vládě za loňský rok 2020?

Vláda není dítě, aby dostávala známky. Vláda má být, aspoň teoreticky, sbor dospělých odpovědných lidí, které jsme jako voliči pověřili, aby řešili krizové situace, aby hasili požáry a aby pomáhali předcházet jejich vzniku. Nemohu proto vládu šetřit za to, že musela vládnout během krizového roku, protože právě to je její práce. Známku za svůj výkon obdrží v říjnu od voličů.

Jaký krok vlády během těch uplynulých dvanácti měsíců považujete za nejzásadnější?

Slova Evropská unie vedou u mnohých automaticky k přeskočení celé věty, protože máloco je v životě normálního pracovitého člověka zbytečnější a nudnější než rozhodování byrokratů kdesi v Bruselu, rozhodování, které téměř nemůže ovlivnit. Teď ale, prosím, čtěte dál.

Jako bývalá europoslankyně si ovšem nemohu dovolit ignorovat vysoce nebezpečný skok do moře společných unijních dluhů, daní a dusivých regulací, který naše vláda provedla pod rouškou covidu během červencového summitu Evropské unie. Vzhledem ke své europarlamentní zkušenosti o nutnosti czexitu už léta nepochybuji. Teď mám ale srozumitelný argument i pro ty, kteří naivně věřili, že něco podobného není možné. Teď jim mohu snadno vysvětlit, že Evropskou unii reformovat prostě nejde, a kdo to občanům ještě pořád tvrdí, ten jednoduše lže. Právě proto, že doma Evropská unie skoro nikoho nezajímá, vláda dala souhlas k zadlužení nás a našich dětí, a to nejen za nás samotné, ale třeba také za Řeky nebo za Němce.

Do poslední chvíle jsem se na nebezpečí summitu snažila upozorňovat, vysvětlovala jsem i poslancům a senátorům obrovská nebezpečí spojená s tímto krokem, ale bohužel, jak nám napsal jeden z opozičních poslanců – ve Sněmovně mnozí vůbec nevěděli, o čem hlasují. A tak odjel premiér Babiš do Bruselu de facto s blankosměnkou a vrátil se s pomyslným hypotečním listem, kterým dal naši zemi Němcům, Francouzům a jejich bruselským přátelům do zástavy. Bude dlouho trvat, než si všichni plně uvědomíme důsledky tohoto kroku – plně na nás totiž dopadnou až v příštích letech. Bolet nás však budou podobně, jako dnes v obavách sledujeme dopad Lisabonské smlouvy. Před jejím přijetím jsem důrazně varovala, bohužel neúspěšně. A tak nyní stojí naše země před Evropským soudním dvorem. Kvůli migrantům.

Který český politik zaslouží za poslední rok podle vás pochválit, a který naopak pokárat?

Pochválila bych ministra kultury Lubomíra Zaorálka za to, že na počátku roku přispěl k odchodu ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové, kterou do funkce jmenoval lidovecký ministr a přítel Sudetoněmeckého landsmanšaftu Daniel Herman. Její neschopnost jednat s přeživšími lidickými dětmi a její naprostý nedostatek citu pro Lidice jako světový symbol německého nacistického teroru, měly ničivé důsledky. To, že ji ministr Zaorálek přiměl k rezignaci, od něj vyžadovalo zcela nesamozřejmou odvahu; stál tak proti relativně mocné skupině těch, kdo v naší zemi hájí cizí zájmy.

Stejný ministr však také hrubým způsobem narušil svobodu a nezávislost veřejnoprávních médií svou ničím nepodloženou kritikou Rady České televize, v jejímž čele ostatně ještě nedávno stál jeho blízký spolupracovník René Kühn. Snad ještě zásadnější je Zaorálkův podpis pod dopisem tří ministrů zahraničních věcí společně se současným ministrem Tomášem Petříčkem a bývalým ministrem Karlem Schwarzenbergem, který bezprecedentním způsobem narušil česko-izraelské vztahy svou otevřeně propalestinskou politikou.