Jak se vlastně Ukrajina připravuje na prezidentské volby, které se uskuteční již v závěru března?

Lidé, kteří v EU nebo v USA nebo v Kanadě nejvíce křičí o demokracii, tak ohledně voleb říkají – to je všechno v pořádku. Je třeba si uvědomit, že pravidla ale nejsou. Svět ovládají dvojí měřítka. A proto není třeba věnovat pozornost komentářům struktur, které by teoreticky měly napomáhat demokracii na Ukrajině, ale ve skutečnosti napomáhají k uzurpaci moci.

K čemu všemu to všechno vedlo a jaké jsou nyní nálady na Ukrajině? Lidé jsou natolik demoralizovaní, natolik přestali věřit, že by mohli něco změnit, že jsou ochotni hlasovat pro klauna. Klauna v tom nejpřímějším slova smyslu. U nás kandiduje skutečně komik, klaun, který se svojí skupinou cestuje po Ukrajině a pořádá představení. Vykázal velice dynamický vzrůst voličské podpory. Lidé budou pro něj hlasovat jenom proto, že jsou proti všem politikům, kterých mají plné zuby. Tady je komik, který nestihl nic udělat, tak mu dají hlas.

Kandidátů je zdá se habaděj, nebudou ale dělat stafáž jen hrstce vyvolených?

Na Ukrajině probíhají volby bez velkých možností. Je zaregistrováno 44 kandidátů. Z nich 80 procent tvoří to, čemu říkáme „padesát odstínů hnědé“, tedy od ultrapravičáků až po ty umírněnější. Nějaká reálná ideologická nebo geopolitická alternativa k ním neexistuje.

Nebo tedy existuje – těch zbývajících dvacet procent, levicových nebo středolevicových kandidátů, kteří se také přihlásili. Ale co se jim každodenně děje! Protivníci rozhánějí a hatí jejich setkání s voliči. Polévají je všemožnými lékařskými prostředky, například briliantovou zelení. Když se tato látka dostane do očí, tak můžete oslepnout. Nacionalisté obvykle míří do tváře a polijí prostě tvář. Nebo ty lidi prostě bijí.

Předvolební kampaň ukazuje, že to nejsou poctivé volby. Když ale čteme zprávy OBSE, tak nic z toho tam nenalézáme a vše je prý v pořádku.

Ukrajina má v současné době  bohužel jen velmi malou možnost volby. Buď zvolíme klauna, což může znamenat, že Ukrajina může zaznamenat další ekonomický pád, s tímto klaunem. Ale bude alespoň šance, že se stávající režim nebude konzervovat.

… anebo…?

Anebo je tu druhá varianta, ta horší, a to když díky různému volebnímu falšování zůstane u moci Porošenko. On plní cíl nadnárodních korporací, aby se Ukrajina změnila v zemědělskou agrární zemi, aby tu byly instalovány raketové systémy přímo na hranici s Ruskou federací. A to je jediné, co tyto síly chtějí. Již nyní není Ukrajina samostatná země a je jasné, že takovéto otázky nebude řešit  sama. Je zjevné, že jsou dvě supervelmoci, které se mezi sebou budou potýkat o osud Ukrajiny: Ruská federace a Spojené státy americké. Když se budou utkávat o Ukrajinu, tak tato země bude exportovat terorismus a násilí do Evropy.

Již nyní je evidentní, že je doslova vycpaná nelegálními zbraněmi. Podle odhadů ministerstva vnitra je v zemi pět miliónů kusů nelegálních zbraní. Kromě toho jsou na Ukrajině zaregistrováni vojenští ozbrojenci, asi 350.000 lidí, kteří se zúčastnili války na východě země. Tyto lidé mají psychické problémy, ale nikdo jim neposkytuje pomoc. Jsou hrozbou pro bezpečnost společnosti, a to nejenom v samotné Ukrajině. Řada lidí se zbraněmi neumí pořádně zacházet nebo se  nestarají o bezpečnost, takže každou chvíli se můžete dočíst, že někomu vybuchl granát v hromadné dopravě nebo v jeho vlastním bytě. Když se tito lidé vrátí z fronty, nemají práci. A kam se vydají? Do Evropy.

Je docela pravděpodobné, že člověk, který si zvykl řešit své problémy pomocí síly a zbraně, bude i tady své problémy takto řešit. Toho využívá nyní existující moc nacionalistů. Jistě jste slyšeli o Stjepanu Banderovi a jeho přívržencích. To jsou právě ti, kteří dokázali povraždit celé vesnice Židů, Poláků a také Čechů. Byl prakticky dokončen cílený program rehabilitace fašistických kolaborantů. Ukrajina tedy konzervuje a znovu buduje zásady, které EU vůbec nejsou vlastní. Je tu velký problém s lidskými právy.

To, co zde říkáte, jsou opravdu velmi znepokojivé zprávy…

V loňském roce schválil ukrajinský parlament zákon, jímž je zakázáno získávat základní školní znalosti v rodném jazyce. To je nejzávažnější útok na základní práva, co se týče jazykových zásad. Otázkou také je vytvoření  takzvané autokefální církve, kdy zaznamenáváme útoky a násilné obsazování kostelů a klášterů a tím se prý vytváří údajně nezávislá církev. Kanonická pravoslavná církev je pronásledována. Pro novou církev se nestaví nové chrámy, ale jsou zabavovány stávající. Dělají to výtržníci a bandité, kteří přicházejí s klacky a zbraněmi a pravoslavné věřící z kostela doslova vyženou. „Teď to bude náš kostel,“ říkají. Odehrává se to naprosto nedemokratickým způsobem, je to čisté loupežení.

To se všechno odehrávalo během posledních pěti let a člověk tomu ani nechce věřit.

A jak je to v oblasti Zakarpatské Ukrajiny, ke které máme vzhledem k historickým konotacím specifický vztah?

Mladí lidé ze Zakarpatí, kteří pracují třeba u vás, se bojí vrátit zpět, že budou naverbováni do armády. Existuje ještě jedna oblast, kde jsou závažné problémy z hlediska diskriminace jazyka a etnického původu. Tam žijí velká společenství lidí, kteří mluví maďarsky, rumunsky nebo rusínsky. Zákon o vzdělání nebo školství, o kterém jsem se již zmínila, vlastně děti z těchto společenství zbavil práva získávat střední a vysokoškolské vzdělání ve svém jazyce. Tam lidé pozbyli nároky na vlastní rozhlasové a televizní stanice, na tiskoviny, které působily v jejich jazyce. Tito lidé se necítí jako rovnoprávní členové ukrajinské společnosti. To samé platí pro Armény, Gruzíny, Němce, Řeky. To jsou největší společenství. Kdybychom vzali do úvahy všechny národnosti, které žijí na Ukrajině, tak jich je přes 130. Takže jak se mohou cítit a jaké nálady mohou mít lidé, kteří se cítí diskriminováni? Pak dostávají hlasy separatistická  uskupení, která vykřikují – připojme se například k Maďarsku.

I když je na Ukrajině nacionalistický režim, tak ztrácí celá teritoria. Víte, co se stalo na Krymu. Donbas bojuje za své oddělení. Další může být Zakarpatsko. A pak to může být třeba Charkov nebo Oděsa, protože tam je také hodně ruskojazyčného obyvatelstva. Politika unifikace a násilné ukrajinizace vedla k tomu, že se stát nalézá na pokraji rozpadu. Cestou násilí a nátlaku státního aparátu se to snaží zvrátit.

Máme-li hovořit o evropských hodnotách nebo například o Evropské chartě na obranu národních menšin, tak to zmíněné je přímé porušování lidských práv. Problém je ale v tom, že vláda, to jsou takoví vlastní „čubčí synové“, kteří realizují objednávky zahraničních center. Jim bude odpuštěno vše. Ukrajina se má stát beranidlem proti Rusku a jiná funkce země se ani nepředpokládá.

Co zahraniční Ukrajinci? Většinou emigranti nebo krajanské spolky podporují svoji mateřskou zemi. Nebo je to ve vašem případě jinak?

Řídit Ukrajinu ze zahraničí není možné. Jakmile by se shromáždilo nějaké uskupení Ukrajinců v Rusku, tak se o ně začne zajímat FSB (ruská tajná služba – pozn. autora). A když se začne aktivizovat takové ukrajinské shromáždění v USA, tak se o ně bude zajímat FBI. Ti na svém území nedovolí Ukrajincům prosazovat nějakou vlastní politiku. Musí být věrni zemi, jejichž občanství přijali a která přijala je.

I když se Ukrajinci, kteří přijali americké občanství, budou sdružovat do nějakých uskupení, tak budou pochopitelně podporovat politiku Spojených států amerických a státního departmentu. Vidíme, že spolky byly vytvořeny jak v postsovětském teritoriu, tak zejména v Kanadě a v USA, ale to jsou takové „ochočené“ celosvětové kongresy Ukrajinců. To už od roku 2002, kdy se Juščenko objevil jako prezidentský kandidát, podporovaný pouze proamerickými sílami.

V Rusku, taková sdružení snad ani neexistují. Myslím, že takové spolky Ukrajinců v zahraničí nikdy nemohou působit ve prospěch opozice na Ukrajině, ale vždy budou muset sledovat politiku země, v níž žijí.

Vraťme se tedy k předvolební kampani. Bude asi „po ukrajinsku čertovsky vyhrocená“, není-liž pravda?

U nás se říká, že je jedna strana moci a ostatní jsou ve vězení. Naštěstí to ještě tak zcela neplatí. Byla zde snaha zakázat Komunistickou stranu Ukrajiny. Vždy se nějakými kroky zařídilo, aby straně nebylo dovoleno zúčastnit se voleb. Nemůže si ani otevřít své pobočky, protože by je okamžitě někdo vymlátil.  Evidují se útoky i žhářství. Nemusíme chodit daleko – nedávno proběhla registrace kandidátů na prezidenta a Symoněnko (Petro Symonenko, generální tajemník Komunistické strany Ukrajiny, pochází z Doněcka, nyní žije v Kyjevě – pozn. autora) byl z ní vyřazen. Jak může fungovat strana, když si ani nemůže otevřít svoji kancelář?

Ohledně těch politických stran, to platilo v roce 2014, 2015 i v dalších letech. Také existovala Socialistická strana Ukrajiny, která byla oloupena, odňali jí logo, které předali člověku, jenž nyní pracuje pro ministra vnitra. Teď je to taková poslušná kapesní stranička. Druhá socialistická strana, Svaz levicových sil, skončila tak, že když se její představitel Vasyl Volha vydal na cestu po regionech, tak jej v Záporoží zbili tak, že málem přišel o zdraví, a pak strana zastavila činnost. Zůstala středolevá strana, která představuje úlomky někdejší Strany regionů a dala si název Opoziční blok. Snaží se přežívat za pomoci diskrétního hlasování ve prospěch mocenských orgánů. Mají nicotnou frakci v parlamentu, nemohou na nic zapůsobit, protože mají méně než čtyřicet hlasů. Jejich alternativní návrhy zákonů, například o vojenské neutralitě, nikdy neprojdou.

A jaká je situace v médiích? Předpokládám, že i ta jsou předvolební anabází citelně dotčena…

Okamžitě byly zakázány ruské televizní stanice. Nebyla umožněna práce ruských informačních agentur a dokonce šéf jedné z nich je nyní ve vězení. Jmenuje se Kyril Vyšinskij. Bylo třeba umlčet nejen ruské sdělovací kanály, ale také vyloučit Ukrajinu a Ukrajince ze sféry rusky mluvících a rusky píšících médií. Objevily se u nás černé seznamy knih, filmů a nežádoucích umělců. Většinou to jsou herci, režiséři, hudebníci. Byli u nás zakázány všechny ruskojazyčné sociální sítě. V jednotlivých regionech byla stoprocentně zakázána ruská hudba. V regionálních rozhlasových stanicích ruskojazyčná hudba vůbec neexistuje. Je nejhrůznější, že v těch černých zakazovacích seznamech jsou i géniové ukrajinské literatury – Bulgakov a Gogol. To je jako kdybyste v Čechách zakázali Kafku...

Důležité by přece mělo být, jaká média mají  opoziční strany. Jenže skutečnost je jiná. Televize i rozhlas se bojí dávat prostor těmto stranám, protože se obávají, že přijdou o licenci. A to se zařídí, protože orgán, který dohlíží na činnost rozhlasových a televizních stanic, byl zformován z přátel Porošenka. Zeptáte se – kde je nějaká kontrolní síla opozice? Máte přece zákon o opozici. Jenže se na něj kašle a neplní se. V parlamentu vždy byl takový opoziční výbor pro kontrolu svobody slova. Až do Porošenka vždy v čele tohoto výboru stál zástupce opozice. Existovaly dohody mezi různými stranami, že tento výbor pro svobodu slova musí být veden opozicí. Jak jinak bojovat proti cenzuře: V roce 2014, kdy se moc legitimizovala prostřednictvím mimořádných parlamentních voleb, poprvé od roku 1991, od rozpadu Sovětského svazu, se v čele tohoto výboru objevili zástupci moci. Takže kontrolují sami sebe. Říkají – u nás je vše OK, bezvadné.

A ještě jeden moment. Zdálo by se, že něco takového v jednadvacátém století v Evropě není možné. Na Ukrajině nikdy nebylo ministerstvo propagandy. Teď jej máme. Bylo vytvořeno v prosinci roku 2014 a jmenuje se hrozně pěkně – ministerstvo informací. Je to ministerstvo, které se zabývá štvanicemi a pronásledováním médií, která nejsou promocenská. Oni rozhodují o tom, jak vás budou označovat. Pro ně jsme všichni agenti Kremlu. Když jsi proti válce, jsi zrádce. Tito lidé nesmějí dostat slovo ve vysílání ukrajinské televizní nebo rozhlasové stanice. Když si uděláte monitoring obsahu, tak zjistíte, že až 90 procent obsahu je provládní. Na opozici zůstává zbytek. Když se nějaká stanice bude chovat jinak, bude jí odebrána licence a zavřou ji.

Nebo vás zbijí, nebo zapálí. Už byl takový případ, že do příslušné televizní stanice se dostavili nacionalisté se zápalnou směsí a založili požár. To se například stalo televiznímu kanálu Inter. To je jeden z nejpopulárnějších kanálů. Při takových útocích jsou tváře účastníků známé, protože je snímají kamery. Ale ani jeden nebyl pohnán k trestní odpovědnosti. Nikdo nebyl zavřen za vraždu novináře, nikdo není zavřen za rozmlácení redakce. Nikdo nebyl zadržen za žhářství, nikdo nenese zodpovědnost a nikdo dokonce ani neplatí žádnou správní pokutu za pronásledování novinářů. Když byli dva nacionalisté a bylo proti nim vysloveno obvinění z vraždy novináře Olese  Buziny, byli zcela bezostyšně osvobozeni a jejich příznivci je zcela bezostyšně u budovy soudy vítali s květinami. V zemi svobodně chodí po ulicích, bydlí doma. Jen se čeká, až stařičká matka Buziny zemře, aby pak už nikdo soud neotravoval.

To samé se týká novináře Pavla Šeremeta, který byl prostě vyhozen do vzduchu. Někdo mu prostě položil bombu pod auto. Stejně tak je to s útoky na další novináře. Nikdo nebyl potrestán.

Jediná šance jak přežít je, že se začnou mezi sebou potýkat jednotlivé resorty. Bezpečnostní služba má své takříkajíc ochočené nacionalisty a jiné má zase ministerstvo vnitra, které stojí proti ní. Prostě tak to je – já se budu kamarádit s těmito, a když ti druzí na mne pošlou ty své pacholky, tak tito mě budou bránit. Stát nemá, a už jej dávno na majdanu ztratil, právo na násilí. Soukromé armády a ozbrojené skupiny klidně mohou konkurovat silám bezpečností služby nebo policie.

Zákon o amnestii, který byl přijat hned po vítězství na majdanu, od samotného počátku všechny účastníky převratu zbavil trestní odpovědnosti za i ty nejtěžší zločiny, až po vlastizradu. Dne 20. února došlo ke střelbě na majdanu, 21.února k převratu a 23. února již byl schválen tento zákon.

Jak to vidíte s úspěšností bývalé premiérky, „zlatovlasé“ Julie Tymošenkové?

Tymošenková má v současné době skutečně velké šance, i když jí nějaká procenta odebral zmiňovaný komik Zelenský. Pokud by se Petro Porošenko nedostal do druhého kola, budeme jistě sledovat souboj ženy a komika.

Firmy a společnosti budou pro jakéhokoliv kandidáta, který bude hájit zájmy průmyslu. Takový kandidát existuje, jmenuje se Alexander Vylkun. Jeho problém je v tom, že předvolební kampaň zahájil pozdě, až před půldruhým měsícem. I kdyby v těchto prezidentských volbách neuspěl, bude to dobrá příprava na parlamentní volby a jsem přesvědčena, že vybuduje dosti velkou stranu. Na rozdíl od jiných kandidátů, všechna průmyslová elita, vlastníci velkých továren, jej pouštějí do svých podniků, aby se mohl setkat s voliči. To se samozřejmě netýká státních závodů. Národní byznys jej chce vidět jako svého prezidenta. To by mohlo znamenat prosperitu.

Na závěr si samozřejmě nemohu odpustit otázku – jak se díváte na osobnost Michaila Gorbačova?

Pokud budu užívat právní kvalifikace, je to vlastizrádce. Podle mého osobního názoru, je to Jidáš, který vyinkasoval svých třicet stříbrných.