Do jaké míry má očekávat Ukrajina shodu či neshodu Trumpa a Putina? Může to být pro Kyjev zásadní, a pro stávající vládu? Zdá se, že Putin i Trump se budou respektovat...

Situaci Ukrajiny bych mohl přirovnat k jednomu z ostrovů z knihy německého autora s neněmeckým jménem Luciena Deprijcka Ostrovy, na kterých ztroskotávám. Bylo jich celkem osmnáct, mne však nejvíce zaujal tento. Příběh je tak krátký, že ho celý ocituji: Na pobřeží sedmého ostrova, na kterém ztroskotávám, vlaje německá vlajka. Z posledních sil se snažím doplavat kraulem zbývající část ke spásné pláži, kde stojí nějaký muž a volá na mě: „Člověče, neumíte číst? Tady je plavání přísně zakázáno!“

Ukrajina se plazí s vyplazeným jazykem před dveře EU, ale tam naráží na bruselskou byrokracii, vyžadující daná pravidla, a také na nizozemské veto. Dostala sice od EU slib, že od 12. června bude mít bezvízový styk, který tak úporně žádala, ale to bude asi vše, co získá. Takže ji zůstává jediná naděje – že o osudu země se rozhodne mezi Moskvou a Washingtonem.

Je to sice smutné a připomíná mi to pro nás tak tragický rok 1938, ale faktem je, že i bez ohledu na to, že je Ukrajina nejméně třikrát větší, než bylo tehdy Československo, vkládá více svůj osud do cizích než do vlastních rukou. Jak tristní pro zemi, rovnající se geografické velikosti Francie! Bohužel nikoliv ekonomické a zejména politické.

EU v podstatě vyprovokovala Majdan 2014, rozeštvala Ukrajince a Rusy, ale výsledek, který rozhodně není smetanou, si má tato země vylízat sama, což očividně nemůže. Stane se Pobaltím po Ribbentropově–Molotovově paktu? Mám k Ukrajině osobní citový vztah a tím více lituji, že osud země leží mimo tuto zemi. Ať se Trump a Putin dohodnou jakkoliv – a pravděpodobně se dohodnou –, budou tak činit s dokonalou neznalostí podstaty problému – tedy vlastních ukrajinských zájmů (ostatně, zná je vůbec sama Ukrajina?) –, zato však s plným ohledem na vlastní velmocenské zájmy.