V souvislosti s ukrajinskou krizí či uzavřením obřího kontraktu mezi Ruskem a Čínou na dodávku zemního plynu se stále častěji objevují hlasy volající po omezení role dolaru v mezinárodním platebním styku. Jsou opodstatněné?

V prvé řadě je třeba říct, že nejde o nic nového. Země jako Čína, Rusko a další stupňují svoji anti-dolarovou rétoriku minimálně od kritické fáze finanční krize v roce 2008. Cítí, že krize dostala Ameriku i její měnu když ne na lopatky, tak minimálně do určité defenzívy, a snaží se z toho vytěžit maximum.

Může se jim to podařit? Jsou dny dolaru sečteny, jak se také někdy ozývá?

Pokud je jejich úmyslem omezení role dolaru alespoň v jistých transakcích, mezi určitými státy, pak mají šanci uspět. Opět: nejde o nic nového. Třeba už v roce 2010 umožnila největší ruská burza, Micex, přímou směnu rublu a čínského jüanu. Stala se tak vůbec prvním kapitálovým trhem mimo pevninskou Čínu a Hongkong, který s možností takové transakce přišel. Jak vidno, Rusové hrají už několik let aktivní roli při propagaci jüanu jako možné nové rezervní měny.

Letos se zase v jeho prospěch například vyjádřil vrcholný představitel jedné velké ruské banky, když uvedl, že se jüan může v budoucnosti stát třetí rezervní měnou. Od dolaru se ale odvracejí i letití spojenci USA. Například i Japonci se v roce 2011 dohodli s Čínou, že budou vzájemné obchody vypořádávat přímo, bez užití dolaru. To jsou ale vše dílčí záležitosti. Jim navzdory dolar stále zůstává poměrně neochvějně rezervní měnou číslo jedna. Jsou v něm denominovány přibližně dvě třetiny světových devizových rezerv.

Je to adekvátní?

Myslím, že asi úplně ne, že i vzhledem k nástupu asijských ekonomik v posledních letech by bylo na místě jisté vybalancování. Uvažme, že podstatnou část ze zbylé třetiny světových devizových rezerv ukrajuje euro a další rezervní měny – britská libra nebo japonský jen – už pak spíše jen paběrkují. Na druhou stranu, rezervní měnou se dané oběživo nestane přes noc. Když dolar na sklonku druhé světové války přejímal štafetu rezervní měny číslo jedna od libry, bylo to dlouhou řadu let poté, co se Spojené státy někdy kolem roku 1900 ocitly v roli nejsilnější světové ekonomiky.

Možná naivní otázka: kdo vlastně rozhoduje o tom, která měna bude rezervní?

To je právě to. Není to určeno žádným výnosem „shora“, ale jde o výsledek přirozeného, spontánního procesu „zdola“, procesu utváření konsensu napříč mezinárodními bankéřskými kruhy. Země nebo region, v němž se rezervní měnou platí, musí vykazovat dostatečnou sílu a stabilitu. Žádná rezervní měna tu nikdy nebyla „na věky věků“ – před librou sloužily jako novověké stěžejní rezervní měny postupně portugalské, španělské, nizozemské a francouzské oběživo.

V tomto smyslu může být kontraproduktivní výše zmíněná snaha Ruska „protlačovat“ jüan, například prostřednictvím příliš jednostranné orientace na obchod s Čínou. Rusko se totiž může chytit do vlastní pasti, stát se nakonec jen jakýmsi přívěskem expandující Číny, s níž je jeho ekonomická síla nesouměřitelná. V paritě kupní síly měny dosáhl loni ruský hrubý domácí produkt 2,6 bilionu dolarů, zatímco ten čínský byl více než pětkrát objemnější, když činil 13,4 bilionu dolarů.

Politický lobbing tedy rezervní měnu nestvoří?

Jüan jakožto rezervní měnu musí spontánně přijmout světová bankovní komunita, a to na bázi ekonomických principů a zákonitostí. Takovou věc nelze nadekretovat politicky „shora“, ani Rusy, ani Číňany. Na to jsou stále moc malí pánové. Uvažme totiž také, že v paritě kupní síly měny činil loni hrubý domácí produkt USA 16,7 bilionu dolarů, což stále předčí velikost čínské a ruské ekonomiky dohromady. A to navíc má Rusko a Čína dohromady téměř pětkrát více obyvatel než Spojené státy. Ostatně, ještě v poslední čtvrtině devatenáctého století byla největší světovou ekonomikou právě ta čínská. Ovšem jenom díky početnosti své populace. Její oběživo nikdy v novověkých dějinách jako rezervní měna nesloužilo. Čínský hrubý domácí produkt se prostě dělil mezi nesmírné množství krků, takže v přepočtu na hlavu ta ekonomika vůbec silná nebyla.

Co by tedy musel jüan splňovat, aby měl šanci být další rezervní měnou?

Peking sice aktuálně činí kroky ve směru plné směnitelnosti jüanu, avšak ta stále není dostatečná. To je však jen jedna z překážek. Čínská ekonomika především musí prokázat, že je silná a zároveň dlouhodobě stabilní. V posledních více než třiceti letech vlastně opravdu učinila svůj „velký krok vpřed“, i když pochopitelně v poněkud jiném smyslu, než jaký měl Mao kdysi na mysli. Stále však není úplně jisté, zda tento velký krok říši středu nerozkymácí natolik, že třeba i upadne.

Jak mi nedávno řekl jeden ekonom indického původu, znalec asijských hospodářských systémů, Čína je jako čínská váza. Její společenský systém je pevný, ale křehký. Je superstabilní zemí, která se ale kdykoli může náhle zhroutit. Prasknout, jako když porcelán spadne na zem. V Číně, jak podle něj ukazuje historie, se něco náhle přihodí a země se ocitne třeba na dlouhá léta v chaosu. Tato hrozba pochopitelně do značné míry znemožňuje, aby se o čínské měně začalo šířeji uvažovat jako o rezervní.