Takřka každý desátý obyvatel Česka starší 15 let je v exekuci. Celkem se podle dat neziskové organizace Otevřená společnost jedná o 863 tisíc lidí. Půl milionu Čechů má tři a více exekucí. Na 150 tisíc lidí má 10 a více exekucí. To všechno v době, kdy je v Česku rekordně nízká nezaměstnanost a rychle rostou průměrné mzdy i důchody. Jak je to možné, mohou si za to lidé sami?

Aby vznikl dluh, je třeba vždy dvou – dlužníka i věřitele, a oba dva jsou zodpovědní za uzavřenou smlouvu. Takže v tomto ohledu bych nepoužíval, že si za to mohou výlučně sami. Nicméně, takto jak to popisujete, to vypadá, že jsme předloženou zemí zaplavenou exekucemi. Absolutní počty exekucí ale neříkají ekonomovi nic. V mezinárodním srovnání máme vyplývá, že Češi jsou velmi konzervativní, objem úvěrů či dluhů relativně k vkladům, výkonu ekonomiky a podobně nijak nevybočuje. Naopak. Obecně jsme jednou z nejméně zadlužených zemí.

Platí rovněž, že většina exekucí je nařizována na částky do 10, 20 tisíc korun – neboli jde o relativně „bagatelní“ dluh (často vznikají neuhrazením jízdného v MHD, účtu za mobil či elektřinu apod.). Tyto „bagatelní“ dluhy nejsou tolik ovlivněny hospodářským cyklem, vývojem nezaměstnanosti či vývojem mezd, jako dluhy ze spotřebitelských úvěrů nebo úvěrů za bydlení, které se ale na exekucích podílejí velmi málo.

Častou námitkou proti exekučním řízením je vysoká výše nákladů exekuce, které se přičítají k dlužné částce. Celková výše splatné částky se mnohdy vyšplhá jen kvůli poplatkům třeba na dvojnásobek. Je to morální? Bylo by řešením zachovat dlužné částky, ale odpustit dlužníkům úroky z prodlení a poplatky spojené s exekucí?

Myslím, že je třeba rozlišovat, zda se někdo dostane do exekuce ojediněle, nebo je to výsledek nějaké jeho systematického chování, snahou zneužívání třeba osobního bankrotu či podobných institutů, které nabízí právní řád.

Podstatné je mít systém, který brzy dlužníka upozorní, jaká rizika dluh nese, že je v prodlení se splácením, že je jeho částka vymáhána, že hrozí uvalení exekuce atd. Je-li dlužník obeznámen s těmito kroky, a přesto nereaguje, nesnaží se svou situaci řešit, pak se nemůže divit, že na konci toho řetězce je dražší se dluhu zbavit, než kdyby jej začal řešit v počátku.

U některých dlužníků dosáhnou dluhy výše v řádu statisíců či milionů korun. Takoví lidé pak, ačkoli mají dobrou vůli splácet, nemohou nikdy dlužnou částku splatit. Jejich splátky stačí mnohdy pouze na nekonečné umořování úroků. Jak jejich situaci řešit, aby nebyl poškozen věřitel a zároveň, aby měl dlužník šanci dluh splatit?

Nejsem právník a nevím, jak je to moc složité, nicméně existuje institut zvaný osobní bankrot. Je to sice krajní řešení, ale v některých případech je to asi jediná možnost, jak nespadnout do celoživotní dluhové spirály, kdy dluh je splácen prostřednictvím nových a dražších půjček, které často pokryjí jen úroky a nikoli původní služnou částku jako takovou.

Vraťme se k příkladu s neuhrazeným jízdným. Existují případy, kdy člověk před patnácti lety nezaplatil dopravnímu podniku 200 korun pokuty. Po patnácti letech se v poštovní schránce objeví dopis od exekutorského úřadu na částku 15 tisíc včetně odměny pro právníka věřitele a pro exekutora. Je správné chtít po lidech, aby kvůli několika stovkám platili řádově vyšší částky?

Jak jsem řekl dříve. Pokud je jasný systém, který upozorňuje průběžně dlužníka, že má dluh a že může být tak či onak vymáhán, pak holt je na něm, že tu situaci nechá dojít až tak daleko. Ale souhlasím, že pokud jsou případy (nevím, asi ano), jaký navozujete v otázce, pak je takový postup a náklad exekuce velmi sporný. Ale i s tím si umí stávající právní řád poradit.