Jakým způsobem se na hranicích Německa se Švýcarskem od roku 2001, kdy jste se přestěhoval do Kostnice, změnilo, jestli vůbec, smýšlení zdejších emigrantů o Česku?

Tady je hodně emigrantů. Ať mi tedy přátelé, spoluobyvatelé a členové našeho spolku odpustí, že se za ně odvážím mluvit. Změna se po celou dobu děje. Lidé většinou profesně obstojí, dobře si vydělají a mohou zde celkem slušně žít. Nicméně výjimky existují. Nejde jen o politickou linii, ale i o určité nalezení svobody. Lidé to vnímají. Každého z naší generace a generace našich dědů ty dvě diktatury, tedy nacistická a komunistická, trochu změnily. Dostali jsme zabrat. Vymývání mozků a manipulce s informacemi se na nás podepsaly. Pětašedesátníci, ale i mladší krajánci, si hodně brání informace, které získali ve škole. Když jim je někdo zpochybní, jako by vzal malému dítěti nejmilejší hračku.

Do jisté míry chápu, že když se jim někdo snaží zpochybnit jejich názory, tak se brání. Vždyť by, alespoň někteří, museli zcela přehodnotit své smýšlení...

To je největší problém. Ti lidé v něčem vyrostli, získali informace a na nich si založili existenci a budoucnost. Když jim řeknete, že nebylo vše dobře, zraníte je. A to jde i o lidi, kteří se velmi dobře zařadili do místní společnosti a mají zaslouženě dobrý život. Dostávám se na trochu tenký led. Prostě hodně krajánků si z Československa odneslo své lejno na botě a z toho pramení problém komplexů, které jsme si přinesli z minulého režimu.

Myslíte si, že emigrant Milan Kundera se kvůli tomuto lejnu na botě zcela odstřihl od Česka, nepovoluje vydání svých knih v češtině a je veskrze zatrpklý?

Ano, to je ono. Je to geniální člověk, který si ale utvářel svůj světonázor za komunistů. Když přišel k pohovorům na vysokou školu, kantoři se nad ním rozplývali, že takovou osobnost s tak širokým rozhledem nezažili. Podle mě ale u něj hrají velkou roli výčitky z ulpění na nesprávné ideologii, to lejno na botě. Proto nestojí o to, aby ho po letech někdo nějak lustroval. Na druhou stranu je třeba se podívat i na českou mediální scénu, která není moc ideální. Jde o začarovaný kruh. Zase je i pravdou, že interakce mezi médii a jejich konzumenty je velká, takže to čtenáři možná i tak chtějí. Češi totiž mají velmi rádi, když se najde viník. V Česku hodně lidí rádo mluví tak, že oni to zase zkazili, oni si nakradli, oni lžou, oni podvádí. Nikdo moc nehloubá nad tím, že sám je vlastně taky oni.

Nicméně vy jste odešel z Česka v roce 2001 kvůli znechucení z české společnosti. Jenže to už byla v Česku deset let demokracie, prezidentem vámi oblíbený Václav Havel a tak dále. Proč tedy to znechucení?

Byl jsem nakonec i zastupitelem města Náchoda. O něco jsem se snažil stejně jako Václav Havel. Nebyl jsem nešťastný a smutný z toho, co dělal Havel, ale z toho, jak to kdysi řekl hudební kritik Jiří Černý, co dělali přátelé a kolegové z české společnosti. Samozřejmě, že byly výjimky, ale paušální podoba byla strašná. Navíc jsem měl pocit, že se mi samotnému nedařilo se s tím vypořádat a rvát. Jde možná o rys mého zbabělého počínání, ale mě se to skutečně nedařilo. Možná to byla moje velká chyba. Proto možná vytvářím ty aktivity zde a paradoxně jsem tady našel sám sebe. Nedávno to moje přítelkyně z Mnichova nazvala, že jsou to všechno saturace deficitů. Takže saturuju deficit, snad na solidní úrovni.

Mnoho emigrantů si stěžuje na to, že jsou v Česku vysmíváni. Takovým tím způsobem: "No, jo. Žije na Západě a do Česka nám jezdí radit. Vrať se zpátky. My tady žijeme, my víme, co je pro nás nejlepší." Zažil jste to při návratech do domoviny také?

Setkal jsem se s tím. V tu chvíli, co jste to řekl, jsem si vybavil obličeje z Náchoda z hospody, které tam potkávám. Podle mě je důležité: "žít a nechat žít." Jsem alergický na jakoukoliv agresivitu, v níž hlavně homo sapiens sapiens hraje prim. Možná sám někdy i agresivně reaguji, ale je to reakce, obrana. Nicméně dokážu se, zvláště díky mé ženě, zklidnit a být tím sociálním pracovníkem, kterým jsem býval. Téměř psychoterapeuticky se pak snažím protivníka navést na linii dialogu. Zášť je ale pořád cítit. A má to různé podoby. Například to klasické: "ty seš tam, ty seš za vodou". Nevím, co to je. Jestli za vodou znamená mít v peněžence deset tisíc, v kufříku pět set tisíc anebo v bance osm milionů korun? V Senegalu jsem zažil lidi, co jsou podle mě za vodou. Jsou spokojení a šťastní, i když nemají bůček se šesti.