Před necelým rokem jste v rozhovoru řekl: „Ekonomika je přehřátá, ať už hovoříme o Česku, o velkých zemích Evropské unie nebo o Spojených státech. V Evropě vidím jako možný zdroj problémů bankovnictví. Evropa se nikdy úplně nedostala z finanční krize roku 2008. Z dluhů se stala droga, na které jsou evropské ekonomiky závislé. Nemůže to trvat věčně a těžko si umím představit, že to skončí dobře.“ Jak to vidíte o necelý rok později – tedy nyní? Je situace stále stejná?

Vývoj od té doby poněkud pokročil. V Evropě přibývá známek ochlazení, možná další recese. Veřejnost to zatím příliš nevnímá, protože nezaměstnanost zůstává nízká. Navíc ochlazení postihlo zatím spíše výrobu, sektor služeb se zatím drží. Proces je ale již v pohybu a zpomalení ekonomických aktivit bude zřejmě pokračovat.

Mezitím evropské bankovnictví je v tragickém stavu, což platí zejména pro Německo. Evropský index bankovních akcií STOXX Europe 600 Banks ztratil za posledních dvanáct měsíců 24 procent své hodnoty. Od svého vrcholu v květnu 2007 – tedy před krizí – ztratil dokonce 77 procent hodnoty. Zvláště špatně je na tom největší německá banka Deutsche Bank, která ztratila přes 94 procent hodnoty od svého maxima rovněž v květnu 2007. Commerzbank, další velká německá banka, je na tom rovněž zle.

Naštěstí Deutsche Bank ani Commerzbank nejsou další Lehman Brothers. Jde spíše o doklady tradiční německé těžkopádnosti v oblasti financí. Nicméně o balvany na krku jde stejně: nikdo neví, jak již dnes velmi křehké evropské bankovnictví přežije další recesi.

Německo zaznamenalo pokles HDP, mluví se o technické recesi i o ochlazující se ekonomice v Evropě. Jaké jsou důvody? Brexit? Obchodní válka mezi Spojenými státy a Čínou? Nebo něco jiného?

Globální ekonomika je natolik složitý systém, že je obtížné vysvětlovat jeho výkyvy i ex post, natož je předpovídat. Můžeme nicméně dosti přesvědčivě tvrdit, co tentokrát nebude problém: na rozdíl od roku 2007 nyní nebudou hlavním problémem ani americké hypotéky, ani přehnaný růst objemu úvěrů v Evropě během posledních let. Problémem bude něco jiného, ale zatím nelze s určitostí vědět, co to bude.

Často se opakuje, že Česká republika je ekonomicky úzce navázána na Německo, a pokles by se časem měl projevit i u nás. Souhlasíte? A jak úzce naše ekonomiky souvisí?

Ano, nepochybně. Česká ekonomika je do značné míry subdodavatelem ekonomiky německé – což je mimo jiné i důvod, proč se třicet let po revoluci stále nedaří uspokojivě dohnat západní mzdy a životní úroveň. A je to také důvod, proč se recese v Německu projeví i u nás.

Jak se naše společnost vyrovná s případným ekonomickým poklesem? Máme politickou reprezentaci, která lidi uchrání před dopady něčeho takového, co přišlo na konci minulé dekády?

Česká společnost se v tomto směru podstatně neliší od jiných národů. Zodpovědnost za ekonomický pokles je automaticky dávána těm, kdo momentálně vládnou, i když skutečné důvody jsou jinde a možná tkvějí hlouběji v historii. Za minulou americkou hypoteční krizi například rozhodně nemohl George Walker Bush. Její kořeny sahají až do sedmdesátých let a zodpovědnost za ni nenesli pouze prezidenti, ale i další politici a úředníci.

Budoucí recese tedy bude představovat problém pro Andreje Babiše, pokud k ní dojde během jeho vlády.

A jak německá? Dá se vypozorovat, jaký rozdíl v přípravách na případný ekonomický pokles je mezi Českou republikou a Německem?

Německo dalo na vědomí, že je ochotno tolerovat větší zadlužení státu. V situaci, kdy naprostá většina německého dluhu nese záporné úroky, toto rozhodnutí neznamená pro spolkový rozpočet žádný problém. Česká situace je poněkud jiná, ale nikoli zásadně. Během recese je možné si dovolit větší zadlužení, samozřejmě s vědomím, že během budoucí konjunktury by se dluhy měly splácet. Ale navzdory vší kritice českých politiků, současných i minulých, české vlády tradičně patřily v rámci Evropské unie mezi ty zodpovědnější.

Obecně platí, že běžnou recesi by vlády neměly nějak zásadně řešit. Recese přijde, recese odejde, nemá smysl dělat nějaká ukvapená rozhodnutí ve stresu jen proto, aby se něco udělalo. Největší chyba je zvyšovat uprostřed recese daně, jak to dělal ministr financí Kalousek neblahé paměti. Jiná věc je finanční krize, kdy je bohužel nezbytné nějak zasáhnout. Finanční krizi jsme však naposledy zažili koncem devadesátých let a snad ji dlouho ještě nezažijeme.

Pokud se podíváme na životní úroveň obyčejných Čechů, podle průzkumů jsou spokojení. Jsou čísla o spokojenosti jen iluzí? Jak jsme na tom z vašeho reálného pohledu s cenami za jídlo, bydlení, s hrozbami exekucí a tak dále?

Začněme s exekucemi. Česká právní úprava je na úrovni středověku: exekutor má pravomoci veřejného činitele, ale jeho odměna je tržní. Kde to žijeme, ve feudalismu? Není divu, že mnoho lidí nevěří, že u nás funguje právní stát. Jistě, dluhy se mají platit, ale jaksi se zapomnělo, že za každý nesplácený dluh jsou do jisté míry zodpovědné dvě strany: kromě dlužníka i nezodpovědný věřitel, který si měl dvakrát rozmyslet, komu půjčuje. Aby nedošlo k omylu, nechci se zastávat nezodpovědných dlužníků, ale nezodpovědné chování věřitelů rovněž není správné. Půjčit peníze znamená jistou úroveň rizika, s tím by měli být všichni srozuměni.

Ceny bydlení jsou další problém, který je ovšem společný prakticky všem prosperujícím velkoměstům. Podíváme-li se na čísla z Londýna, Paříže, New Yorku, San Franciska, Tokia, Šanghaje a tak dále, všude vidíme astronomické ceny bydlení, které ničí sny mladých lidí s průměrnými příjmy o vlastním bydlení. Zčásti jde o důsledek byrokratických omezení nové výstavby, zčásti jde o důsledek expanzivních měnových politik centrálních bank. Centrální bankéři se snaží stimulovat ekonomiku levnými penězi. Vedlejším efektem této v uvozovkách léčby je rostoucí objem peněz v ekonomice, který má za následek růst cen zboží a služeb, zejména těch s nízkou produktivitou. Mimo jiné i bydlení.