Jak hodnotíte aktuální situaci kolem Islámského státu – ustupuje možná na poli vojenském, na úrovni politické, respektive duchovní však zdá se, posiluje...

Je zřejmé, že po počáteční velmi rychlé a v podstatě bezproblémové územní expanzi nyní ISIL čelí koordinovanějšímu a motivovanějšímu odporu a je naděje, že své nynější državy nerozšíří. K tomu, aby byla tato struktura na území Sýrie a Iráku úplně zničena, by však podle mého názoru bylo zapotřebí masivní pozemní ofenzivy širších koaličních sil generovaných blízkovýchodními státy, především těmi arabskými ze „sunnitského tábora“. Zatím je iniciativa víceméně na straně Kurdů a „šíitských“ iráckých sil. Otázka legitimity takového zásahu je pro úspěch zcela zásadní. Nemělo by jít o formu sektářského konfliktu, situaci by také nijak neprospělo zapojení západních pozemních sil. Blízkovýchodní státy by měly ve vlastním zájmu hledat společně nástroje k léčbě této nebezpečné nemoci. V současné době je však z mnoha důvodů takový vývoj jen těžko představitelný. O nějaké „duchovní úrovni“ ISILu bych nemluvil a domnívám se, že okruh lidí, který je možno oslovit jeho propagandou a stylem vládnutí, je velmi omezený. Z hlediska mezinárodní politiky je ISIL izolovaný a oficiální partnery bude nacházet jen těžko. Věřím, že dlouhodobě může snad přežívat, avšak nikoli prosperovat.

Říká se, že ISIL podporuje například Saúdská Arábie a ani Turecko k němu není až tak nesmiřitelné. Co si o tom myslíte?

Přesně tak. Říká se. Bez nějakých hodnověrných relevantních informací, jde jen o klišé. Saúdská Arábie jistě nenaplňuje náš ideál moderní demokratické země, podpora ISILu ze strany státu však nedává příliš smysl. Pominu-li už samotný fakt zapojení Saúdské Arábie do mezinárodní koalice proti ISILu, proč by jeho podporou posilovala hráče, jehož ambicí se obává? Otázka financování ISILu, zejména do okamžiku „znárodnění“ mosulských bank v červnu 2014, je jistě klíčová. Podle mně známých informací však naprostá většina zdrojů zřejmě pocházela z území Iráku, nikoli ze zahraničí. Nelze však samozřejmě vyloučit, že někteří soukromí donátoři pocházejí ze Saúdské Arábie. Nakonec, pokud je pravdivá verze velvyslankyně EU v Iráku Jany Hybáškové, že jsme svědky realizace vlastně podnikatelského záměru s cílem vytvořit ropný emirát, šlo by vlastně o investice. Mimochodem, v takové perspektivě by náboženské motivace přirozeně hrály druhotnou úlohu. Postoj Turecka k ISILu je vcelku pochopitelně vnímán jako do určité míry rozporuplný. Domnívám se, že někteří turečtí politici skutečně nechápou ISIL ze strategického hlediska jako hrozbu, na rozdíl od Kurdů a jejich zájmů. Věřme, že bude turecká zahraniční politika dostatečně prozíravá. Tuto schopnost úplně neosvědčila v rámci revoluce v Sýrii podporou opozice.

Je ISIL vlastně vedlejším produktem Arabského jara, kdy padly autoritářské režimy hned v několika zemích?

Rozhodně nesouhlasím. Arabské jaro je fenoménem roku 2011. Předpoklady pro vznik ISILu, jehož zárodky se v regionu objevují už na přelomu tisíciletí, byly vytvořeny především invazí USA do Iráku a následným zpackaným pokusem o rekonstrukci státu. Sunnité ztratili původní společenský status, sunnitské elity své pozice, společnost se pod vedením šíitského lídra Núrího Málikího nedokázala vymanit z kolotoče sektářského násilí. Uvádí se, že pro vznik struktury ISILu byly zásadní zejména staré sunnitské elity ze strany Baas a sunnitští důstojníci, kteří museli z armády odejít. Pocit frustrace a diskriminace z vývoje v Iráku mohly být zásadním impulsem pro vznik ISILu i pro jeho podporu ze strany iráckých sunnitů. Je však zřejmé, že chaos vzniknuvší v Sýrii v souvislosti s Arabským jarem umožnil ISILu územní expanzi, zisk některých ropných polí atd. Je však třeba zdůraznit, že zde nelze v žádném případě ukázat na nějakou jednu příčinu vzniku této extremistické entity, jde o vyústění déletrvajících obecnějších trendů a konstelací okolností. To je však na delší výklad.

Vlády Kuvajtu nebo Kataru se zdají být více prozápadní, stejně tak jako Spojené arabské emiráty. Je to tím, že více spolupracují třeba se Spojenými státy?

Pokud máte na mysli postoj k ISILu ze strany zmíněných zemí, ten primárně odráží obecné naladění blízkovýchodních muslimských států. ISIL je vnímán jako nebezpečný a nevyzpytatelný aktér. A takový Kuvajt má jistě dobré důvody k tomu, aby se ohlížel po případných spojencích, byť se zřejmě neangažuje vojensky. S tím, co přichází z Iráku, nemá nejlepší zkušenosti. Je logické, že v tomto případě tvoří součást koalice vedené USA.

Můžeme říci, že situace v Egyptě se zklidnila především díky vojenské moci a některými obdivovanému a zvláště opak opětovně zakázanému, Muslimským bratrstvem zatracovanému generálu Sisimu?

Egyptská společnost se v první polovině roku 2013 ocitla ve stavu těžko smiřitelného konfliktu mezi dvěma základními vizemi zastávanými zhruba stejně velkými tábory. Těmito vizemi byly Egypt jako stát, jehož legislativa bude odvozena od islámského práva – reprezentantem je zejména Muslimské bratrstvo, respektive jeho politická platforma, Strana svobody a spravedlnosti – a Egypt jako spíše sekulární stát. V situaci tohoto rozpolcení, jež bylo do určité míry výsledkem nešťastného nastavení transformačního procesu a které umocňovala neústupnost islamistů, kteří se cítili být blízko naplnění svého mnoho desítek let starého snu, vypadal zásah armády formou puče z 3. 7. 2013 jako efektivní, ne-li jediné možné východisko. To však nic nemění na tom, že se Egypt v mnoha ohledech vrátil před rok 2011 a vniveč přišly naděje velké části účastníků povstání z roku 2011, jimž je například opět odebíráno svobodné slovo. Ten vnitřní konflikt však samozřejmě nezmizel, ba naopak ještě získal nové dimenze, jeho účastníci jsou pouze různým způsobem drženi na uzdě a nesporné charisma současného prezidenta Abdulfattáha as-Sísího na zmírnění společenského napětí samo stačit nebude.

Je podle Vás islamismus jako poměrně mladé náboženství ve stadiu rozpínání – a tím zdaleka nemyslím výbojným způsobem?

Islamismus v nejběžnějším významu slova odkazuje na konkrétní islámskou perspektivu, jejíž hlavní tezí a východiskem je neoddělitelnost náboženské a politické dimenze v životě společnosti. Politický islám, chceme-li. Jde o protipól sekularismu, který naopak trvá na oddělení politiky či státu od náboženství a víru vykazuje do soukromí člověka. Nejde tedy o náboženství, islamismus je jedním z existujících islámských myšlenkových proudů, jehož reprezentanti nacházejí argumenty pro své výklady mnohem více v tradici (sunna) a rané islámské historii než v koránu. Podle tohoto přístupu, který je starý jako islám sám, je nepřijatelné vytvářet legislativu, jež nemá základ v islámském právu. „Islamismus“ je však naše kategorie, v očích jeho nositelů jde prostě o islám. Je zde však třeba dodat, že vzhledem k tomu, že neexistuje jediný výklad šaríe, tak se pak také více či méně liší různé islamistické projekty. Pro mnohé muslimy jde o neopodstatněnou či přímo nepřijatelnou perspektivu. Neřekl bych, že by mělo jít nyní o nějaké „stadium rozpínání“. Pokusy o aplikaci takového přístupu byly, jsou a zřejmě budou.

Zůstane podle Vás v Sýrii ruská vojenská základna?

Myslím, že můžeme předpokládat její zachování. Rusko v klíčových momentech po roce 2010 hájilo Baššára Asada a jeho vládu před tlakem především ze strany USA. Zejména na začátku syrského konfliktu vetovalo v Radě bezpečnosti vznik rezoluce umožňující mezinárodní zásah na straně opozice. Už více než rok se zdá být jasné, že svět nemá lepší volbu a ani potřebné páky a Asad zůstane u moci. Rusku musí být vděčný a nedovedu si představit důvody, pro které by se Rusko dobrovolně zbavovalo základny u Středozemního moře.

Autonomní Kurdistán v Iráku byl ještě před působením ISIL relativně bezpečný, avšak i nyní se o sebe spolu se spojenci umí postarat. Na druhé straně Turecko Kurdy moc nemusí....

Je to vlastně do jisté míry paradoxní situace. Mnohé blízkovýchodní státy mají sice suverenitu, dlouhodobě jsou však nestabilní, plné vnitřních etnických či konfesních konfliktů. Kurdské etnikum je velmi soudržné, s vlastní identitou, jazykem, se schopnostmi vlastní efektivní správy, které v severním Iráku dlouhodobě prokazuje. O nábožensky homogenní skupinu nejde, většina Kurdů je však sunnitskými muslimy. Ambici vytvořit vlastní stát mají dlouho. Na cestě k tomuto cíli leží několik zásadních překážek. Jednou z nich je samozřejmě nevůle Turecka, které má vzhledem k existenci významné kurdské menšiny na svém území – někde mezi 15 a 20 procenty – a kvůli konkrétním historickým zkušenostem s ní z těchto nároků pochopitelné obavy. Kvůli expanzi ISILu však v poslední době dochází k snad pragmatickému, nicméně faktickému sbližování Turecka a kurdské samosprávy. Turci například nyní na kurdském území v Iráku cvičí vojáky pro boj s ISILem. Nejsem si jistý, jakým způsobem a za jakých podmínek bude možné udělat z autonomie nezávislost, ale osobně to Kurdům přeji. Svou životaschopnost a svébytnost dlouhodobě prokazují. A svým nynějším bojem proti extremistickému ISILu, kterým si kromě sebeobrany dělají pozitivní mezinárodní reklamu, své šance posilují.

Pojďme ještě do Evropy. Je zakazování muslimských šátků, omezování staveb mešit a podobně cesta k původním ideálům Evropy, nebo tyto křesťanské kořeny jsou pod vlivem uprchlíků a migrantů, pochopitelně nejen islámského vyznání, nenávratně ztraceny?

Jde vlastně o několik velmi důležitých otázek, pro jejichž důkladné zodpovězení tu není mnoho místa. Chtělo by to vysvětlit, co by měly být ty „původní ideály“ Evropy. Nic takového, obávám se, neexistuje. Evropa nikdy nebyla kulturně či politicky homogenním územím, navzdory existenci dominantního náboženství. Co v této rovině obvykle máme na mysli, jsou spíše hodnoty spojené s evropskou či západní modernitou, tedy především demokratický řád, svoboda jednotlivce a lidská práva obecně, případně sekularismus. Pokud jde o obecné morální principy, ty jsou sdíleny napříč různými náboženstvími, včetně islámu. Sdílí je obecně též lidé bez víry. Zpochybňuje je obvykle ta menšina, kterou označujeme jako radikální, extremistickou, deviantní a podobně. Není zde prostor pustit se do širší diskuze k smysluplnosti zákazů zmíněných v otázce, zůstanu na obecné rovině.

To, zda uhájíme výše uvedené hodnoty, záleží podle mého názoru především na tom, zda budeme jednat v jejich duchu. Myslím, že skutečnou hrozbou nejsou ti různí Coulibaliové, ale majorita, když pod tlakem menšinových extremistických aktivit podlehne „hysterii“. Teroristé dosahují svých cílů právě skrze tento mechanismus. Jistě, existuje tu nepopiratelný problém s nedostatečnou integrací některých skupin imigrantů, často potomků imigrantů. Můžeme však vyřešit tento problém tím, že tu islám nebudeme chtít? To jistě není konstruktivní přístup v situaci, kdy v Evropské unii žije na dvacet milionů muslimů. Zakážeme-li stavbu mešity z ideologických důvodů nebo prostě ze strachu, pak upíráme našim muslimům práva, o kterých tvrdíme, že je hájíme. Uplatňujeme-li princip kolektivní viny, což se často děje, pak jsme to my, kdo podlamuje základy svobodné demokratické společnosti. Zůstaňme klidní, vymáhejme platné zákony. Pokud jsme si jistí svými hodnotami, nic víc nepotřebujeme. Tváří v tvář problémům musíme jednat racionálně, konstruktivně a s respektem k druhému či jinému. Ohled na druhého tvoří jádro křesťanské morálky, na niž se tak často odvoláváme.