Mezi Ruskem a Tureckem došlo k „oteplení vztahů“. Erdogan projevil lítost nad sestřelením ruského letounu a ministři zahraničí obou zemí se setkali v Soči na společném jednání v boji proti terorismu. Nezávislí analytikové to hodnotí také jako kompromis z rozumu, protože obě země se ekonomicky dost potřebují. Myslíte si, že jde o skutečný obrat v jejich vzájemných vztazích, který by mohl například dopomoci i k rychlejší porážce Islámského státu?

Nemyslím si, že by to byl skutečně zásadní obrat, spíše to vnímám jako dočasný pragmatický kompromis, a to zejména ze strany Turecka. Čistě geopoliticky je evidentní, že obě země jsou takříkajíc v pozici „dědičných nepřátel“ a že se jejich zájmy musejí nutně střetnout, minimálně v oblasti Kavkazu a Střední Asie, kde žijí turkické národy. Stále více mám dojem, že Turecko přecenilo své síly a hraje hru, která přesahuje jeho možnosti. Už nebožtík Samuel Huntington předvídal, že se Turecko bude snažit (znovu) získat roli vůdce islámského světa, a něco velmi podobného říká i George Friedman ve skvělé prognostické knize Příštích sto let. Dokud vládla v Turecku koalice sekulárních nacionalistů a armády a probíhala studená válka, Ankara platila za pevného spojence Západu, ale situace se od té doby dramaticky změnila. K vládě se dostali islamisté, Ankara se emancipovala a zjevně sleduje vlastní cíle, které se teď s těmi západními stále více dostávají do konfliktu. Potíž je v tom, že Erdoganovi islamisté vsadili strašně moc na úspěch takzvaného arabského jara, respektive na to, že se v arabských zemích dostanou k moci „umírnění“ proturečtí islamisté. Nyní však nejvíce získávají radikálové, pro něž je i Turecko nepřítelem, a to nemluvím o obnovení konfliktu s Kurdy. Turecko má veliké ambice a smělé plány, ale řekl bych, že Erdogan prostě neodhadl, na co opravdu stačí.

Podle některých zpravodajských serverů dochází také k bližší spolupráci, a to i v Sýrii, mezi Ruskem a USA v boji proti IS. USA se totiž moc nedaří ve výcviku protiasadovských sil, které pak nejsou úspěšné v boji proti IS, a navíc zásilky amerických zbraní zasílané umírněné syrské opozici často končí v rukách islámských teroristů. Domníváte se, že může jít o zásadní obrat v rusko-amerických vztazích ohledně Blízkého a Středního východu, který by mohl ukončit válečné konflikty v této oblasti?

Ani tady to nevnímám jako fundamentální změnu, ale snad je to jakýsi příslib do budoucnosti, protože spolupráce USA a Ruska proti islamistům je přesně to, co by bylo nejvíce potřeba. To je důležitý rozdíl proti vztahům s Tureckem, protože Amerika a Rusko ve skutečnosti mají jen docela málo přímo protichůdných zájmů. Když odhlédneme od veškeré ideologie a vyhrocené rétoriky, která je stejně určena zejména pro domácí média a jejich publikum, a pokud se na to podíváme prizmatem striktně racionální geopolitiky, tak USA a Rusko jako globální velmoci mají celou řadu zájmů společných, bojem proti terorismu a organizovanému zločinu počínaje a bezpečností mezinárodních obchodních tras konče. Samozřejmě mezi nimi, stejně jako mezi dalšími velmocemi, bude probíhat soutěžení a soupeření, to je přirozený stav, ale nevidím nic, co by se nemohlo vyřešit pragmatickou dohodou či kompromisem, například na základě rozdělení sfér vlivu. Pokud jde o Islámský stát, jsem přesvědčen, že kdyby USA a Rusko poslaly do akce veškerý vojenský arzenál, tak by konec téhle samozvané entity byl záležitostí na několik týdnů. Ano, bylo by to drastické, ale fungovalo by to. To by ovšem západní země musely mít v čele politiky, kterým jde o příští generaci, ne o příští volby. Tedy státníky, kterým by prostě nezáleželo na tom, jak ošklivě něco vypadá v televizi. Jak říkáme my sionisté, veřejné mínění se průběžně mění, kdežto mrtví teroristé zůstávají mrtví.

V řadách umírněné syrské opozice bojují proti Asadovi i jednotky radikálních islamistů z fronty an-Nusrá. Jak si vysvětlujete, že USA podporují i takové ozbrojené skupiny, ze kterých se pak rekrutují teroristé, kteří připravují atentáty po celém světě?

Z takzvané umírněné syrské opozice už toho vlastně moc nezůstalo, protože její většinu už fakticky stejně tvoří islamisté. A já se podepisuji pod tvrzení Miloše Zemana, že umírněný islamista je stejná pitomost jako umírněný nacista. Západní země v čele s USA bohužel stále nepochopily, že pád autoritativního diktátorského režimu v arabské zemi vůbec neznamená, že tam vznikne prozápadní demokracie, právě naopak, nejspíše tam propukne občanská válka nebo se dostane k moci islamistický režim, případně oboje, jak vidíme v Sýrii. USA se dostaly do mimořádně složité situace, protože (podobně jako Turecko) vsadily hodně na vítězství syrské opozice, ale ta je politicky i vojensky zklamala, takže se Američané prostě snaží udržet si tam vliv alespoň nějak a na někoho. Tohle je ovšem produkt nedůslednosti a slabosti Baracka Obamy, který se chtěl vyhnout rozsáhlé vojenské intervenci po vzoru George W. Bushe, současně však nechtěl nečinně sedět. Zvolil se tedy kompromis v podobě podpory opozice a posléze velice omezené intervence, jenž zákonitě dává velmi omezené, někdy až kontraproduktivní výsledky. USA tím porušily jedno základní pravidlo: Použití ozbrojených sil má být poslední možností, ale pokud už k němu dojde, tak se musejí efektivně nasadit všechny nástroje nezbytné ke zničující porážce protivníka. Ruská intervence v Sýrii to splňuje téměř perfektně, zatímco ta západní připomíná spíš „boj s jednou rukou za zády“ ve stylu Vietnamu.

Uprchlický exodus může opět vygradovat za pár měsíců v nezvládnutelnou krizi. Na takzvané italské cestě se denně hromadí tisíce migrantů. Proč EU společně s NATO nepřipravuje projekt, po dohodě s některými africkými zeměmi, který by migranty vracel do uprchlických zařízení v Africe, kde by pak mohlo probíhat řádné azylové řízení? Takové řešení například doporučil v rozhovoru pro PL i generál Jiří Šedivý. A proč si myslíte, že EU nechce připravit podobné řešení, na kterém by se pak podílela plavidla evropských námořních velmocí společně s loďstvem NATO?

Jak řekl George Friedman, EU už de facto neexistuje a NATO nefunguje. Obě tyto organizace původně vznikly s cílem zabránit válce v Evropě, EU skrze společnou prosperitu, jež by měla zajistit pro všechny svobodu a mír, a NATO skrze společnou obranu, která by měla odrazovat potenciálního agresora. Pro reálné fungování takových organizací jsou takovéto „nosné ideje“ zásadní, a pokud se vytratí nebo pokud v ně většina lidí přestane věřit, pak ty organizace čeká neodvratný zánik. EU už považuji za mrtvou, protože se změnila ve svou absurdní karikaturu, která se utápí v byrokratických nesmyslech typu emisních limitů pro sekačky, ale současně je absolutně neschopná, pokud dojde na řešení zásadních problémů typu ekonomické krize nebo masové imigrace. V případě NATO je problém v tom, že se evropské státy odmítají adekvátně podílet na vlastní obraně a bezpečnosti, protože si zvykly, že všechno vždycky zaplatí a zařídí Amerika, která si za to pak ještě nechá vynadat. Že to evropští politici nechápou po dlouhých a zdvořilých naznačováních od amerických politiků a generálů, mě nepřekvapuje, kupodivu si to však odmítají přiznat i poté, co to už bez jakýchkoli servítek řekl Donald Trump. Nevěřím, že EU je možné zachránit, a už jen doufám v to, že po jejím rozkladu a rozpadu vznikne nový, prozíravější projekt evropské integrace. V případě NATO však zůstávám opatrným optimistou a myslím si, že Aliance vydrží, byť se asi v mnohém změní.

V souvislosti s možnou další migrační krizí se může dostat do problémů i ČR. Německo už uprchlíky přijímat přestane, Rakousko a Maďarsko stavějí účinné zábrany včetně plotů na preferovaných přechodech. A co dělá v této oblasti naše vláda? Domníváte se, že máme už lépe zabezpečené hranice, než tomu bylo vloni, kdy zmíněná krize gradovala?

Situace není ideální, ale přesto vidím známky pozitivního posunu. Armáda více cvičí a také se procvičuje spolupráce s policií a dalšími složkami. Musím ale zdůraznit, že nejsem zastáncem toho, aby Česko kompletně uzavřelo jen své hranice. Nejlepší by pochopitelně bylo, pokud by se evropské země dohodly na efektivní ochraně hranic Evropy, tedy Schengenu, ale k tomu zatím chybí vůle, takže zde jako druhou nejlepší variantu vidím úzkou spolupráci zemí střední Evropy, především V4 a případně i dalších států, které by byly schopné či ochotné, například  Slovinsko či Rumunsko. Jakkoliv je to paradoxní, migrační krize a tragikomická neschopnost většiny západoevropských zemí reagovat mohou mít i své pozitivní účinky. Jako jeden z těch hlavních vidím působivé vzkříšení V4 – středoevropské spolupráce. Tlak Bruselu funguje dnes de facto podobně, jako kdysi fungoval tlak Německa, který přiměl středoevropské státy a národy ke kooperování. Střední Evropa vždy byla ze západu pod tlakem Německa, z východu pod tlakem Ruska a z jihovýchodu, respektive z Balkánu pod tlakem islámu. Žádný z národů tomu nedokáže čelit sám, ale společně se to dá. Rakousko-Uhersko bylo, i přes všechny své chyby a slabiny, takto fungující entitou. Nyní vidím velkou naději ve spolupráci členů V4, popřípadě i dalších blízkých zemí, protože i po nadcházejícím kolapsu EU by tady pořád mohla fungovat nějaká nadnárodní bezpečnostní a ekonomická struktura.

Čím si vysvětlujete stav, kdy vojenská plavidla NATO nechtějí potápět ani pašerácké lodi, které plují či kotví i bez svých pasažérů, tedy emigrantů? A mohou být vůbec tyto informace některých evropských médií o tompravdivé? Opravdu je Evropa bezzubá proti organizovanému převaděčství?

Ne, Evropa není bezzubá. Evropa je jako velký a silný pes, který však má náhubek, s nímž nemůže nejen kousat, ale dokonce ani štěkat, může jen směšně ňafat. Kuriózní však je, že mu ten náhubek nenasadil nějaký vnější nepřítel. Evropa nemůže použít své zuby, protože si sama dala zcela absurdní omezení. Přesněji řečeno, daly jí je evropské rádoby elity, které dnes drží drtivou většinu politických a úřednických postů. Čest pár výjimkám typu prezidenta Zemana a generála Pavla! Ta slabost EU a NATO, o níž jsem mluvil, vychází zejména z toho, jaký druh lidí okupuje většinu nejvyšších pozic. Slaboši, často přímo zbabělci, kteří mají strašnou hrůzu z jakéhokoli riskování a konfliktu, nedokážou dlouhodobě plánovat, nerozumějí velké strategii, nechápou geopolitiku a jen se třesou o svá křesla a voličské hlasy. V tom se současná situace pozoruhodně podobá té na konci 30. let 20. století, k tomu si ovšem ještě připočítejte záplavu nevolených úředníků, aktivistů a neziskových organizací, o nichž nám spřátelená média pořád vykládají, jak pracují pro naše dobro, a to ve jménu politické korektnosti a údajných lidských práv. Ale i tady jsem optimista a věřím, že už není daleko doba, kdy se ten velký pes konečně rozzuří a ten náhubek si nějak serve. Výsledky voleb a hodnoty preferencí prakticky ve všech evropských zemích dávají dost důvodů k této naději.

Česká armáda pomalu posiluje včetně aktivních záloh. To chválí i většina domácích bezpečnostních expertů. Nicméně jedním dechem dodávají, že bychom se měli do jisté míry vrátit do minulosti a vyzbrojit naši armádu i konvenčními zbraněmi a těžkou bojovou technikou. Tedy nemít jen doplňující jednotky důležité v rámci nasazení při operacích NATO. Mimo jiné náš nízký vojenský rozpočet kritizoval i generál Petr Pavel. Domníváte se, že současná koncepce ministerstva obrany je užitečná a přispěje k postupnému vybudování akceschopné české armády?

Ještě jednou budu opatrný optimista. Myslím, že se česká armáda obrací správným směrem, a to právě k opětovnému budování vševojskových kapacit. Účast v expedičních operacích určitě představuje správnou věc a také není úplně přesné ji stavět do protikladu s obranou domácího území, protože řada zahraničních operací má fakticky charakter teritoriální obrany, jelikož jde o obranu blízkých spojenců. Ale navzdory tomu všemu dlouhodobě a jednoznačně tvrdím, že bychom kromě těch spíše „lehčích“ sil, vhodných pro rychlé rozmístění v zahraničí, měli mít i „těžké“ síly výslovně pro teritoriální obranu. Naším vzorem by v tom mohlo být Polsko, jež se rozsáhle účastní zahraničních misí, avšak nikdy nerezignovalo na udržování vševojskových kapacit. Současné akviziční plány Armády ČR ukazují, že i my se začínáme obracet k tomuto trendu, protože se mají kupovat mj. nová bojová vozidla pěchoty či samohybná děla a pomalu se uvažuje o tom, co kolem roku 2030 vystřídá tanky T-72M4 CZ. Řada médií dosud opakuje nesmysly typu, že tanky jsou zastaralé „pojízdné rakve“, ale skutečnost je zcela odlišná a jsem přesvědčen, že jádro českých pozemních sil má vytvořit 100 až 200 moderních tanků. Západní země si opět začínají uvědomovat význam této kategorie zbraní a zahajují projekty tanků nové generace, takže bychom neměli stát stranou a měli bychom se k nějakému z nich včas připojit. Český zbrojní průmysl má rozhodně pořád co nabídnout.