Považujete rok 2015 v něčem za zlomový? Podle některých názorů jde o nejsložitější rok od sametové revoluce…

Významným obdobím rok 2015 určitě je; co to ale bude v historii znamenat, teprve uvidíme. U nás v Česku je přinejmenším zlomový tím, že se hodně debatuje o tom, kdo sem přichází z Blízkého východu. To probíhá nejen v oficiální, ale i na nejzákladnější soukromé rovině, a stále více z toho vychází zásadnější otázka. Kdo jsme vlastně my? Je to hodně o naší identitě a v tom vidím pozitivum.

Při řešení dopadů imigrace ale nejde ani tak o Českou republiku, kam vlastně žádní uprchlíci ani nedorazili, ale o Evropu jako celek…

Evropa je jiná než ostatní kontinenty možná v tom, že je relativně malá. A na tomto malém území je obrovské množství států s odlišnou historií. Pro Evropu je tedy charakteristický určitý druh barevnosti; i na myšlence Evropské unie, která se stále rodí, je vidět, jak různí lidé z různých částí kontinentu vnímají svou identitu jinak. Nyní, když sem přichází někdo další, mělo by být teoreticky snazší jej přijmout, protože jde jen o rozšíření barevnosti již tak dost barevného kontinentu.

Co podle vás zůstalo během letošního roku ve stínu imigrační krize, která je největším mediálním tématem?

Pro mne byl rok 2015 i výročím konce druhé světové války a v souvislosti s tím se odehrávala řada důležitých akcí. Ve veřejném prostoru to pak pro mě byla Pouť smíření v Brně, která souvisela s vyhnáním Brňanů německého jazyka 1945. Když se zde stalo během války tolik zlého, existuje jediná životná odpověď – odpuštění. Je to dar, který si navzájem dáváme a který osvobozuje. Pavel Fried z brněnské židovské obce mi řekl, že téma je vyhaslé až nyní, po Pouti smíření. Chceme proto příští rok pokračovat, ale už neřešit česko-německé smíření, ale další témata. Jedním z nich jsou například muslimové v Evropě.

V souvislosti s obavami z imigrace se mluví o polarizaci společnosti, objevují se silní odpůrci i zastánci uprchlíků a vstupují na politickou scénu. Jak vidíte tento proces?

Snažím se na věci dívat s nadějí, problém ale je, že se zde vytvořily dvě nesmiřitelné skupiny. Jedna tvrdí, že všichni migranti jsou muslimové a všichni muslimové jsou potenciální teroristé. Druhá skupina říká, že všichni, kdo přicházejí, jsou skvělí a přichází s nimi skvělá budoucnost. Oba tábory používají dost těžkou munici, „střelba“ je velmi hlasitá a zakrývá možnost uvažovat o těchto věcech s menším množstvím emocí. A to se odehrává od nejnižší úrovně debat na ulici až po nejvyšší politickou úroveň. Ukazuje to, že si s tím vlastně nevíme rady.

U nás uprchlíci nejsou, nepředstavují reálný problém, nicméně boj idejí a obou táborů, které zmiňujete, sílí…

Antagonistické skupiny se tím bojem vzájemně posilují. Proto bych chtěl připomenout Aristotela, který říkal, že opakem neřesti není ctnost, ale opět neřest, ctnost je vyvážený střed. Například štědrost je ve svých extrémech neřestí – na jedné straně rozhazovačnost, na druhé lakomství. Ctnost je uprostřed a není to žádná pohodlná střední cesta, ale neustálý boj s neřestmi extrémů. Většina lidí má tendenci sklouzávat do některého z extrémů a média k tomu přispívají. Důležité je nepodléhat levným a jednoduchým řešením. Uprchlíci tady v Evropě už jsou a je třeba regulovat migraci. Na druhé straně ale u těch, kdo už tu jsou, můžeme svým přístupem ovlivnit, jací budou.

Je extrémem třeba Angela Merkelová a „vítací“ postoj Německa?

Vzhledem k tomu, že Německo má dlouhodobé zkušenosti s imigrací a že Němci navíc do jisté míry stále žijí v jistém vleku válečných událostí, jsou velmi opatrní na jakékoli projevy nesnášenlivosti. A díky tomu mají i způsoby, jak ta témata komunikovat. Paradoxním výsledkem je možná i ten vítací postoj Angely Merkelové, který je dnes kontraproduktivní. Pro mě je ale hlavně důležité, jestli politik jedná mravně nebo vypočítavě.

Jak vnímáte přístup českých politiků?

Dobře víme, jak je na tom Česko s vírou, křesťané jsou zde v menšině. Teď ale najednou od vrcholných politiků slyším, jak argumentují křesťanstvím, křesťanskými hodnotami apod. A používají nálepku křesťanství stejně jako pojem muslim nebo islám. Křesťanské je ale v první řadě pomoc bližním v nouzi.

Někteří lidé varují před vyvoláváním temných sil, které mohou společnost nejen destabilizovat, ale přivést i k masovým vraždám, jako byl třeba holocaust. Hrozí to podle vás české společnosti?

Doufám, že ne. Jsme ale v každém okamžiku svého života na hraně zázraků i katastrof. Obojí se může stát kdykoli. Ježíš ale říká: nežij minulostí, kterou nezměníš, ani jen budoucností, která ještě není, žij přítomností. Žitím přítomnosti lze ovlivnit samozřejmě budoucnost, ale i tu minulost, kterou mohu redefinovat. Cesta je v tom bránit se věcem, které vypadají silně, ale jsou výrazem slabosti – a to je hlavně nenávist a pýcha.

Ve veřejné debatě padají silná slova a jedním z nich je fašismus. Fašisti jsou na jedné straně odpůrci islámu, na druhé straně se „fašizuje pražská kavárna“, když zavlají trenýrky nad Hradem. Kam to vede?

Slovo fašismus je jen nálepka a je paradoxní mluvit o tom, že se někdo fašizuje. Navíc se zaměňuje pojem fašismus a nacismus, fašismus odkazuje na způsob vedení společnosti, určitý korporátní způsob vlády. Používat tento pojem je podle mne mimo souvislost. Už to, že se používá zástupný pojem, místo aby se jasně řeklo, v čem je problém, je špatné. Říkat například o Konvičkovi, že je fašista, nemá smysl, jsou to jen nálepky. A je to obecně nebezpečné, zhoršuje se totiž možnost používat jazyk k rozumné diskusi.

Je podle vás antagonismem i islám a evropské křesťanství?

Pokládám za paradox, že se proti sobě staví pojem islámský a křesťanský. Ten pocit mají hlavně lidé, kteří nemají osobní zkušenost žité víry a myslí si, že největší rozpor je tady mezi křesťany a muslimy. Opak je pravdou, věřící křesťané a muslimové jsou naopak schopni většího dialogu a křesťanství by mohlo působit i jako určitý prostředník.  Máme zkušenosti s ekumenou a propojováním. Je ale také trochu omyl si myslet, že všichni muslimové, kteří sem přicházejí, jsou zastánci pevné víry. Stejně, jako je každý křesťan jiný, je to u muslimů.

V letošním roce výrazně vystupoval i papež František. Jak vnímáte jeho působení?

Z papežových úst zaznělo v pravou chvíli něco k uklidnění hysterie, která vládla Evropou, když řekl, že každá farnost by měla alespoň zkusit přijmout jednu uprchlickou rodinu. Bylo to něco, co vyvolalo důležité úvahy. U Františka je podle mne také důležité to, že poprvé v dějinách není papež z Evropy. Například jeho encyklika o pastoraci ve velkých městech nemluví o Londýně nebo Paříži, ale o Mexico City nebo Buenos Aires. Je osvěžující, když si člověk uvědomí, že Evropa nemusí být vždy na prvním místě. Jestli někde je živé a dynamické křesťanství, je to Jižní Amerika, Afrika – a co je zajímavé – i Čína, kde je ohromný nárůst počtu křesťanů. Papež vlastně říká, že každý je důležitý a že nemáme být pyšní.

Často se mluví o ohrožení Evropy. Jak vidíte její budoucnost?

Je důležité si uvědomit, že každý člověk je důležitý a každá kultura je důležitá. V Evropě máme obrovskou zkušenost s pestrostí, a to nejen v soužití, ale i vzájemném ovlivňování, které dokázalo ovlivnit dynamickou kulturu. To jsou věci, které bychom měli znovu nalézt, a tím obohatit svět. Ale zapomeňme na to, že jsme ti mudrci, kterým bude celý svět naslouchat. Když budeme hrdí, ale ne pyšní, můžeme inspirovat. Moudrý člověk není ten, kdo má na vše odpověď, ale ten, kdo umí klást otázky. Pokud jde o Evropu, jsem optimista, je tady spousta cenných věcí, které musíme znovu objevit – a jít dál.