Od začátku ruské invaze na Ukrajinu už uplynuly dva roky. Jak vidíte vývoj tohoto konfliktu?

Tento konflikt nezačal před dvěma lety, ale své kořeny má v čase převratu na Majdanu a v čase, kdy se začalo uvažovat o rozšíření NATO o Ukrajinu. Již tehdy se Ukrajina dostala na kolizní kurz s Ruskem. Prezident Zelenskyj vyhrál velkou většinou volby s nadějí na zlepšení vztahů s Ruskem a vyřešení probíhajícího konfliktu na Donbase, vývoj však byl přesně opačný.

Ukrajina samotná může jen stěží vyhrát nad Ruskem válku. Její šance stojí a padají s vojenskou a ekonomickou podporou států NATO, zejména USA, Velké Británie a EU. V tomto smyslu tedy jde o zástupný konflikt, „proxy“ válku, jak píší celkem otevřeně i některá americká média. Plán měl zahrnovat vyzbrojení ukrajinské armády moderními západními zbraněmi a uvalením tvrdých sankcí, které by Rusko připravily o schopnost válčit a snad dokonce vedly k převratu, který by svrhl Putina. Tyto plány se nenaplňují.

Sankce Ukrajině nepomohly o nic víc, než kdysi Habeši v čase italské agrese. Hlavním důvodem je, že Rusko není izolováno, k sankcím se nepřipojila ani Čína, ani státy globálního Jihu, samo Rusko je co do mnoha zdrojů soběstačné. Jeho HDP vzrostlo, sankce fungují spíše jako bumerang a táhnou dolů ekonomiky evropských států včetně Německa či ČR. Jestli k něčemu přispěly, tak k urychlení hospodářské spolupráce nezápadních států.

K převratu v Rusku nedošlo, snad kromě pokusu Prigožina o puč, který by ale patrně vynesl k moci ještě větší „jestřáby“ a přinesl spíš hrozbu jaderné eskalace, než kapitulaci. K Rusům v zahraničí jsme zaujali přístup kolektivní viny, čímž jsme jim dali jasně najevo, že mimo Putinovo Rusko je nic dobrého nečeká; to nebylo příliš taktické.

Po vojenské stránce sice dostala Ukrajina vybavení pro ofenzivu a některé „zázračné“ zbraně, ukázalo se však, že půjde o opotřebovávací válku, náročnou na lidské a průmyslové kapacity, které Západ dílem nemá, dílem je není připraven poskytnout. Pro USA je patrně Ukrajina třetiřadým bojištěm, důležitější je pro ně oblast jihovýchodní Asie (Tchaj-wan) a Blízký východ (Izrael), což je názorně vidět klesajícím zájmem o Ukrajinu po vypuknutí konfliktu v Gaze. Evropské armády ani průmysl nejeví, že by měly na „přetlačení“ Ruska na Ukrajině potřebný výtlak. Ukrajinská armáda také začíná mít problém s nedostatkem lidí ochotných bojovat, asi šest milionů Ukrajinců „zahlasovalo nohama“ a emigrovalo, dochází k úplatkům pro vyhnutí se odvodům, se zvažovanou další mobilizací vláda váhá. Jakkoliv je situace na frontě z hlediska územních ztrát spíše patová, konflikt se pro Ukrajinu nevyvíjí dobře.

Ukrajina v březnu 2022 odmítla, i na rady britského premiéra Borise Johnsona, istanbulský mírový plán, který by konflikt ukončil, patrně za cenu „finlandizace“ Ukrajiny, zmenšení armády a neutrality. Na druhou stranu by tehdy mír předešel ztrátě statisíců životů, obrovské destrukci (včetně třeba NordStreamu či Kachovské přehrady) a umožnil postupnou obnovu vztahů a hospodářské spolupráce. Laicky odhaduji, že pravděpodobnou cestou vývoje bude, dříve či později, uzavření míru za ještě méně výhodných podmínek, než byly ty istanbulské – bude to však nejméně špatné ze všech řešení, které Ukrajině zbývají.

Ukrajina se stala obětí velmocenské politiky. Rusko, bez ohledu na mezinárodní právo, prostě nepřipustí základny NATO těsně u svých hranic, Ukrajina v NATO by byla možná jen za předpokladu vojenské porážky či rozpadu Ruska. Chybí však „někdo“, kdo by Rusko porazil – Ukrajina to nezvládne, USA do toho investovat nebudou, Evropa na to nemá vojensky. Ukrajina se, místo striktní neutrality, vydala „s pány na led“ a nyní si za ně zláme nohu, jak Vašek z epigramu K. H. Borovského. Budiž nám to mementem.