Před nedávnem protestovali studenti ve výstražných stávkách po celé republice za dodržování ústavních zvyklostí. V reflexu Václav Klaus ml. odmítl, aby se politika míchala do škol. Miroslav Kalousek pak prohlásil, že se mu dělá z Klause nevolno a vmetl mu, že jeho otec byl členem první polistopadové vlády, která vznikla na základě studentských protestů. Co si o tom myslíte? Bojují studenti za svobodu jako v roce 1989?

Říká se nám, že motorem takzvané sametové revoluce byli herci a studenti. Proto organizátoři destabilizačních akcí v současnosti používají tyto dvě skupiny lidí, aby simulovali jakousi souvislost mezi oběma ději. Odhlédněme nyní od toho, že i tenkrát šlo do velké míry o manipulace. Spíše mě napadá, jak jsme tehdy my starší byli jen pár týdnů před 17. listopadem rozzlobeni na politickou netečnost většiny studentstva. Můj kamarád, který se svou rockovou kapelou objížděl republiku a snažil se mezi mládeží agitovat proti režimu, mi několikrát říkal, jak je zoufalý z toho, jak jsou studenti ovlivnění propagandou a nemají nejmenší chuť se jakkoliv proti režimu angažovat. Koneckonců i demonstrace v lednu 1989 neprobíhaly za podstatné účasti studentstva. A herci? To byly dlouho věrné reproduktory režimní propagandy. Pro běžného diváka bylo zanedbatelné, jestliže si možná v divadelní šatně zanadávali. To jsme dělali skoro všichni. Ale kolik bylo těch, kteří se dobrovolně vzdali svého dosavadního povolání, aby nemuseli potupně kličkovat na „kulturní frontě“?

Do stávky se zapojily i dvanáctileté děti, které se obávají toho, že nás Babiš se Zemanem „vrhnou zpátky do komunismu“. Myslíte si, že pohled dvanáctiletého dítěte skutečně může být pro politiky inspirací?

Člověk v první chvíli neví, zda se tomu může smát, anebo zda musí brečet. Ovšem člověk, který je poučen dějinami, musí nejspíše zdvihnout varovný prst. Zapojení dětí do propagandy je typickým znakem totalitárních hnutí a režimů. Zatím děti recitují slova, jimž nemohou při nejlepší vůli a při nejvyšší inteligenci rozumět. Velmi se to podobá čínské kulturní revoluci šedesátých let. Může to pokračovat „hrou“ na soudní tribunály a následovat může udávání rodičů za „nenávistné postoje“. Vstanou noví Pavlíci Morozovové.

Mnozí víte, o co jde. U nás se dětské hlásky daly slyšet v padesátých letech při politických procesech. Uvědomělé děti byly už tehdy svým rodičům vzorem: „Ať visí ti, kteří nás chtějí uvrhnout zpět do kapitalismu a zničit naši nadějnou budoucnost v socialismu!“ Dnes volají: „Vylučte z veřejného prostoru ty, kteří nás chtějí uvrhnout zpět do komunismu a chtějí zničit naši nadějnou budoucnost v globální demokracii!“ Prozatím se nevěší, ale vzorec je to tentýž.

Tisíce lidí též demonstrovaly za Českou televizi. Prezident v inauguračním projevu věnoval ČT pouze jednu větu, která se týkala zpravodajství a publicistiky vychýlené ve prospěch TOP 09. „Lidé demonstrovali na základě pouze této jedné věty,“ uvedl prezident. Řekl, že nikdo ČT neohrožuje a že on nikdy neútočil na svobodu slova. Z čeho podle vás vyplynulo základní téma demonstrací, jímž je údajné ohrožení svobody slova u nás?

To je jednoduché. Česká televize je jednou z bašt rodícího se totalitního režimu. Z ní se šíří skutečná nenávist a skutečný strach. Je proto nedotknutelná pro všechny, kdo rodící se totalitu plodí a podporují. Již jsem hovořil o některých historických paralelách, ale teď uvedu tu hlavní. Dnešní doba u nás sdílí mnoho rysů s historickým obdobím druhé poloviny 40. let 20. století. Jedná se o období tzv. třetí republiky a o první kroky poúnorového režimu. Po roce 1945 u nás zavládla všeobecná atmosféra nadšení pro socialismus, mírový rozvoj a přátelství a spojenectví se Sovětským svazem. A nemylme se, šlo o zcela autentické nadšení velké části obyvatelstva. A také nešlo jen o členy KSČ. Velkou úlohu také tehdy hrála takzvaná kulturní fronta a mládež. Na pozadí této národní euforie připravovaly určité politické síly, mezi nimiž nejdůležitější (ač ne jediná) byla KSČ. Pro úplné převzetí moci potřebovaly zejména ozbrojené složky státu, zpravodajské služby, masové organizace (mládež, odbory, odbojáře z války) a sdělovací prostředky včetně kinematografie. Přebírání moci bylo doprovázeno ujišťováním o nutnosti upevnění Národní fronty jakožto výrazu jednoty lidu, prosazování principů lidové demokracie a navazování na masarykovský odkaz. Dnes víme, jak to dopadlo. Ti, kdo sice byli nadšeni pro socialismus, ale ne správným způsobem, byli později prohlášeni za fašisty, Národní fronta byla  úplně přestrukturována akčními výbory a perfektně zorganizovaný hněv lidu smetl „reakci“.

Srovnejme to s dneškem. Mocenské nástroje mají po sedmdesáti letech jiný charakter. O armádu nemusejí mít noví revolucionáři obavu, ta je pevnou součástí bratrské struktury NATO. Zato sdělovacích prostředků je daleko víc, jsou různorodější a hůře se kontrolují, a proto na ně se soustřeďuje hlavní pozornost. Oklešťování demokracie, jehož jsme svědky, má přitom k dispozici místo masových organizací organizace neziskové. Pod dojemným pláštíkem ušlechtilosti (jako před 70 lety) ze sebe chrlí nenávist a zároveň ji přisuzují svým zaskočeným protivníkům, z nichž jsou někteří opět neopodstatněně ocejchováni jako fašisté. Tenkrát mluvili o nenávisti k lidu a lidově demokratickému zřízení... Místo obav o socialismus tu máme obavy o svobodu a demokracii. Válečné nebezpečí je tu také. Dnes to není západní imperialismus a německý revanšismus, nýbrž globální hrozba putinovského Ruska a s tím spojená konkrétní hrozba ruské vojenské přítomnosti na našem území. Ještě že máme spolehlivé spojence v NATO a že jsme pevně zakotveni v táboře míru, tentokrát v podobě Evropského svazu! A lidé včetně vzdělanců a umělců tomu všemu věří. Jako tenkrát…