K volbám nejprve trochu obecně. Ve Vašem oblíbeném Egyptě si v rámci Arabského jara zvolili lidé ve svobodných volbách Muslimské bratrstvo a jedním z výsledků jsou stovky mrtvých při násilnostech spojených s politikou. Není pro některé země demokracie a svobodných voleb až škoda?

Demokracií je mnoho druhů a ten náš jeden druh demokracie nemůžeme opravdu chtít zavádět všude na světě. Ale Egypt byl odjakživa ne moc funkční stát. Ještě dávno před Arabským jarem byla jediná složka, která jakž takž dobře fungovala, Muslimské bratrstvo. Staralo se o školy, nemocnice. Egypťané jsou nábožensky založení, ale většinou ne radikálové. Ale když po Arabském jaru zjistili, že nemají koho volit, tak bytostně zhnusení bývalou politikou, volili Muslimské bratrstvo jako jedinou masovou organizaci, která něco dělala pro lidi. Ale to pak vedlo Egypt od desíti k pěti.

V čem byly hlavní příčiny toho, že demokraticky zvolené vedení země musela svrhnout armáda?

Je třeba říci, že ještě před tím posledním převratem docházelo k tomu, že ve velkých městech byla vypínána elektřina několik hodin denně, tvořily se obrovské fronty před benzínovými pumpami. A když nejde elektřina, tak v Egyptě nejde ani voda. Stát tak začal být destabilizovaný. A tehdy se do toho vložila armáda, která jen čekala, kdy nastane vhodný okamžik převzít stát a stabilizovat ho. Tragédie Egypta je v něčem srovnatelná s naší situací. Když je nefunkční nebo málo funkční stát, tak mají lidé tendenci volit nějaké bratrstvo, které ještě stále nějak funguje. Když pak se to bratrstvo dostane k moci, tak to často dopadne velmi špatně.

A jsme zpátky u těch stovek lidí zabitých při demonstracích. Byly demokratické volby a svoboda po svržení prezidenta Mubaraka pro Egypťany vůbec nějakým požehnáním?

Bude to znít úplně hrozně. Ale já bych se tady vůbec neoháněl pojmy jako demokracie. To, co by mě zajímalo, by byl fungující stát. Pokud znáte orientální despocie, tak tam, abyste všechno udržel pohromadě, musíte kvůli velkému množství frakcí i pro neochotu k vyjednávání nastolit nějaký typ vlády silné ruky. Bohužel. Myslím, že za nějakou dobu arabské i jiné státy dozrají k jinému pojetí světa nebo k jiné mentalitě. Ale zatím je menším zlem mít vládu, která je tvrdá a z našeho pohledu ne příliš demokratická, což odnáší malá skupina lidí, než mít vládu neúčinnou, která může být sice demokratická, ale následkem její slabosti a nefungování může zemřít mnohem více lidí než při formě nějaké despocie.

Slova jako svoboda a demokracie znějí veřejným prostorem i u nás. Některé politické strany si právě na nich postaví kampaň pro předčasné volby. Je to vhodné téma po období, kdy se drasticky škrtalo z pomoci zdravotně postiženým, rostla nezaměstnanost a takřka se zmrazila valorizace důchodů?

Myslím, že už snad u nás není žádný člověk včetně politiků, kteří by věřili proklamacím tohoto typu. Já naopak vnímám ve společnosti poměrně velkou agresivitu a naštvání lidí. To se pak přenáší na všechny úrovně i do zaměstnání. Jsme svědky konfliktů, k nimž by ještě před časem nedocházelo. Z toho vidím cestu, pokud to jde, být nějak rozumně laskavý nebo normální ke svému okolí. Vidím to spíš na vytváření příznivějšího prostředí zespodu, protože se obávám, že seshora to ani pořádně nejde. Slova o demokracii mě už od politiků unavují.

Nebojíte se tedy, že bychom mohli být po předčasných volbách ukráceni na svobodě, jak nás někteří politici straší?

Pod pojmem svoboda se zpravidla bere moci si říct, co si myslím. Tuto svobodu v zásadě máme. Jenže součástí svobody říct, co si myslím, také je, že tato slova mají nějaký dopad. To už se ztrácí mnohem víc. Existuje typ svobody jako názoru a vyznání, ale to je v podstatě problém osvícenectví. To má hluboké historické kořeny a jde to ještě před Marxe. Nebo se jedná o pojem ekonomické svobody, jejímž opakem je ekonomický útlak. A tady mám takový pocit, že jsme odíraní ze všech stran. Ať už státem, nebo někdy i firmami. A tím je narušována naše ekonomická svoboda.

Státu je sice lhostejné, jestli jste protestant nebo katolík, a stejně tak mu je lhostejné, jestli věříte v Jana Husa nebo někoho jiného. Ale tuto lhostejnost nelze brát jako druh svobody. Svoboda by měla mít v sobě opravný mechanismus. Je-li něco špatně a většina se shodne, že to je špatně, pak by měla být možnost to opravit. Ale tím, jak máme komplikovaný, nepřehledný a neúčinný systém, jak tu je tolik rozbrojů, tak se schopnost samoopravy, myšleno fungování státu, ztrácí.

Chápu vás dobře, že si myslíte, že ať u nás dopadnou předčasné volby jakkoli, nic se nezmění?

Něco by se změnit mělo, protože tu pozitivní síly jsou. Často se zamýšlím nad tím, koho budu volit. Pořád věřím, že jedna cesta vede přes malé, pokud možno tradiční, strany. Mám trochu utopický sen, že třeba lidovci a zelení se mohou stát nějakými silami ve společnosti. Ale když nad tím přemýšlím, tak u lidovců mám pocit, že se vyznají v otázce potratů, ale už ne v ekonomických otázkách. Já tradičně podporuji zelené, a proto jsem se ptal kolegy z Rakouska, který byl spjat s hnutím zelených. I u nich prý bylo období, někdy v 70. letech, kdy se zelení zmítali ve vzájemných rozbrojích, ideologických. Nestálo to tehdy za moc, ale vyrostli z toho. Tak já s velkým napětím čekám, jestli nejenom zelení, ale i jiné malé tradiční strany už konečně vyrostou. Měli už dost času, ale přesto bych jim ještě nějaký čas dopřál.

Objevily se už názory, že půjde o nejdůležitější volby za posledních dvacet let. Dají se tak vnímat, nebo je to spíš pokus těch, co to říkají, připoutat na sebe pozornost a získat tím i nějaké hlasy?

Já si pamatuji, jak před lety zafungovala ona mobilizace. Politici se snaží vytvořit zdání důležitosti, takže si myslím, že se jedná o politický trik. Ale na druhé straně je situace ve světě nebo Evropské unii poměrně vážná. A jaksi plynule se zhoršuje, protože neustále vytváříme dluhy. Nabývám přesvědčení, že se nasouváme do nějakého jiného světa, jehož jsme součástí. Byl jsem teď nějakou dobu v Indonésii. A z té asijské perspektivy jsem zjistil, že Češi ani nejsou nějaký národ, že jsme jen nějaký obskurní kmen na periférii Evropy.

Pak jsem si dál uvědomil, že skutečně nikoho nezajímáme. Možná trochu Slováky. Jsme malinkatý národ na periférii stárnoucí Evropy, do které se pozvolna nasouvá ekonomická krize a pokud sami nezačneme tu situaci přetvářet – a já tu cestu doopravdy teď vidím jen zdola – tak nechci říct, že se dáme egyptskou cestou, ale klidně se můžeme přiblížit Bulharsku.

V příštích zhruba osmi týdnech nás budou politické strany oblažovat svými slogany a hesly ze všech koutů. Jak nahlížíte na všudypřítomné billboardy a nechal byste se jimi ovlivnit?

Tady je, dejme tomu, kolem dvaceti procent lidí, kteří se spolehnou na svůj úsudek. Pak je hodně nerozhodnutých a pak jsou tu lidé, kteří volí iracionálně, na poslední chvíli a třeba jen na základě toho, že párkrát viděli nějaký billboard. Takhle se to v té iracionální mysli nějak kóduje. Já když vidím velký billboard, tak si řeknu: Jestliže stál tolik a tolik korun, tak strana musela získat tolik a tolik peněz a už za tím cítím boj o státní zakázky a to předražení.

Jeden můj známý, který je z advokacie, mi říkal, že z peněz stažených na volební kampaň většinou jen jedna čtvrtina až jedna třetina končí na kontech politických stran a zbytek se ztratí cestou. Abyste někde legálně či nelegálně získali korunu na volební kampaň, tak musí někde zmizet větší část z každé koruny. A když vidím nějaký billboard, tak mám až hrůzu z toho, že jsem okradený, a mám pocit, že ten billboard jde z mé kapsy. A přitom ho já vůbec nechci.