Jaká je hlavní teze vaší knihy Milosrdenství? Bez rozumu?, která se týká imigrace?

Zabývám se v ní problémem islamizace Evropy, který je srovnatelný s rozsáhlým válečným konfliktem. Neboť v něm už jde o bytí a nebytí Evropanů a jejich civilizace. Proto by měla být islamizace hlavním tématem evropské politiky. Lidem zdravého rozumu je to více méně jasné. Ale jako na potvoru to tak nevidí zrovna ti, kdo mají v humanitních oborech, v kultuře, v politice či v médiích formálně navrch a vliv. Elity jsou, bohužel, zaslepené ideologií radikálního pseudohumanismu a na „hodnoty“ jím produkované jsou nesmírně pyšné. Proto je kniha z velké části polemikou s jejich argumenty. Ty mají podpořit obraz muslimských migrantů jako „uprchlíků“ v řadě jiných, jejichž agresivní náboženství má prý právo na svobodu jako každé jiné.

Ukazuju, proč jsou oblíbené floskule o mírumilovném islámu nepravdivé, proč je argument „umírněných muslimů“ mimo mísu a proč jsou apely na milosrdenství či solidaritu s „uprchlíky“ eticky zmatené a mravně nezodpovědné. Zatím nikdo nevysvětlil, proč by mělo být něčím skvělým to, když někdo „páchá milosrdenství“, tedy když pomáhá jedněm tak, že přitom musí ničit druhé.

V knize si všímám proimigračních sofismat našich „pokrokových osobností“, která vyvolávají pochybnosti nejen o jejich myšlenkové úrovni. Za úplně nejhorší pak považuju morální selhání intelektuálů a politiků, kteří islamizaci buď fanaticky prosazují, nebo při ní – ať ze zbabělosti, či z kariérních důvodů – snaživě asistují. To vše v módu principiálně prolhané politické korektnosti, která dělá z bílých obětí při sebemenším nesouhlasu rasisty. Nikdy jsem o postmoderních elitách neměl iluze, ale to, co dnes provádějí, je bez nadsázky čiré zlo.

Představte si nějakého zeleného magora, který uvěřil, že lidi nejsou víc než zvířata. Naneštěstí pracuje v zoo a v záchvatu „spravedlnosti“ vypustí všechna zvířata včetně šelem mezi návštěvníky. Pokud ho z toho nějaký Matěj nevyseká, dostane tvrdou pálku. Co jiného ale zaslouží politické špičky, které od tajných služeb dobře vědí, že v migračních vlnách je spousta teroristů, ale pro vyšší zájmy multikulti humanity bez mrknutí obětují spoluobčany, kteří je volili? Ti jsou jejich vinou vražděni, ale s viníky to nehne; jsou zřejmě splachovací.

Politici dle vás imigrační krizi tedy mírnými slovy nezvládají...

Vrcholní politici žalostně, většinou záměrně selhávají v bezpečnostní politice, ale přitom se dál tváří jako morální obři té nejvyspělejší demokracie, jakou svět poznal. Natolik uvykli soustavnému exhibování před voliči, až se utvrdili v přesvědčení, že jsou měřítkem bohulibosti veškeré činnosti. Díky tomu snadno věří, že účel světí prostředky, takže například co můžou, to zalžou. V druhém sledu se pak nabízí otázka, co asi zaslouží ti, kdo je v jejich bohorovnosti naivně podporují; obdiv to taky nebude.

Objevují se přirovnání islámu a nacismu. Například u Kláry Samkové...

Komunisté a nacisté byli z ideologických důvodů přesvědčeni o své nadřazenosti, která jim dává právo vládnout tvrdou rukou ostatním. Totéž přesvědčení ale mají ze svého náboženství i muslimové. Perspektiva islamizace Evropy je tedy děsivá. Někteří, politickou korektností pobláznění politici sice mohou pořád ještě věřit, že nic nehrozí, že většina muslimů je fajn a že nakonec přijme ty úžasné evropské hodnoty levicových liberálů. Musejí však už vědomě lhát, když jsou díky tomu pobláznění nuceni popřít, že občany vrhají zákeřně a nemilosrdně do čím dál obtížnějšího, nesnesitelného soužití s muslimy.

Co občané?

Občané se pak udiveně ptají: Co hrozného provedli, že na ně politici uvalili citelné ohrožení majetků, svobody, zdraví, společenské soudržnosti a životů? Kdo dal politikům právo, aby jim od základu přeorali životy? Kde vzali kompetenci k tomu, aby všem vnucovali svou morálku a svůj až příliš originální systém hodnot? Proč občany urážejí pokřivenou spravedlností dvojího metru, když ve jménu multikulti ideálů a proti zdravému rozumu chrání zdivočelé migranty a všemožně pacifikují protestující domorodce?

Občané, kteří ještě neztratili zdravý rozum, proto mluví stále častěji o bruselské totalitě. A nemají snad pravdu? Není tyranský diktát přikázaného soužití s muslimy skutečně projevem totalitního ovládání společnosti?

Pro kritiky EU je jistě lákavé hodnotit bruselskou politiku jako totalitní. Ale z hlediska obhájců EU to je přitažené za vlasy. Vždyť přece v bruselském režimu pořád ještě fungují navenek jakási demokratická pravidla. Máme tu prý svobodu projevu, svobodné volby, možnost legálního odporu. Není tu vláda jedné strany, ani estébácké zacházení s oponenty...

Tenhle výčet „atributů demokracie“ přesvědčuje většinu lidí, že nežijeme v totalitě. Ale tak snadné to není. Co je potřeba k tomu, abychom správně identifikovali nějaký režim jako totalitní? Zřejmě definice totality – ovšem ne jakákoli. Jestliže ji smolíme z náhodně vybraných znaků, které nabízí zkušenost s totalitou, pak se v poznání toho, jestli nějaký režim je či není totalitní, snadno zmýlíme. Zkušenost s totalitou totiž obsahuje mnoho znaků, které pro ni nejsou nutné. My se však máme promyslet k obecné definici totality – čím je. To znamená, že v ní musíme soustředit nutné znaky totality a jenom ty.

Kdo se ale trochu vyzná ve filosofii, ví, že takový požadavek obvykle bývá pro dědice novověké pohříchu nominalistické filosofie nad jejich síly. Ti jsou totiž odsouzeni k pouhým empirickým, popisným definicím totality. Takové definice však nemohou postihnout, čím totalita reálně je; na vyjádření její identity nestačí. Neboť se ocitají v minovém poli falešných generalizací takových znaků, které jsou pro totalitu nenutné. Ano, soudruzi nominalisté, problém totality je problémem primárně neempirickým, metafyzickým.

Znamená to tedy, že jsou pokusy nominalistických antimetafyziků o přesnou definici totality odsouzeny k nezdaru?

Ne nutně. Vezměme například postmodernisty. To jsou aktuální a vděční dědicové nominalismu, kteří zřejmě přivedli relativistický důsledek svého vyznání k dokonalosti. Dnes v intelektuálním světě platí, že kdo není relativistou, jako by nebyl. A přesto můžeme jen žasnout, s jakou absolutistickou vervou postmoderní intelektuálové kážou své výmysly/nesmysly o lidských právech, jak nesnášenlivě prosazují ty své multikulti/genderové, politicky korektní pravdy. V historii ti nejvykřičenější dogmatici by jim mohli závidět.

Takže, člověk není komputer. V hlavě mu při každém rozporu neblikne červená. Ostatně nominalismus sám není žádným empiricky verifikovaným faktem; je metafyzickým omylem. Bohužel ale činí z většiny moderních vzdělanců (politology nevyjímaje) zajatce empirických metod. Pokud si v tom vězení libují, stávají se neschopnými sestrojit adekvátní definici totality. Mohou z něj však aspoň na čas utéct…

Proč je obecná definice totalitního systému neempirická/metafyzická? Protože při jejím hledání je ve hře mnoho potřebných znalostí z filosofie člověka a z etiky, které jsou neempirické.

Jak tedy taková metafyzická definice totality vypadá?

Především zachycuje nutnou vazbu totalitního režimu na totalitní ideologii. Totalita má tedy duální strukturu: ideologii jako program společensko-politického života a režim jako jeho mocenské uskutečňování. Protože je režim totalitní tehdy a jen tehdy, když realizuje totalitní ideologii, přebírá i její vlastnosti. Těžiště definování totality proto spočívá ve vymezování totalitní ideologie.

Určujícím principem totalitní ideologie je mesiánsky bombastický a také dostatečně zvrhlý Cíl. Nejde v něm o nic menšího než o stvoření nového Člověka a nové Morálky. Jeho dosažení proto vyžaduje radikální proměnu společnosti – k horšímu. Filosoficky představuje myšlení architektů totality zásadní rozchod s lidskou realitou. Následný pseudohumanismus je pak hlavním důvodem nelidskosti totality.

Z finální vize totality vyplývají její tři konstitutivní – nutné a zároveň postačující – znaky:

1/ Nárok na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně celoplošné ovládnutí společnosti. Žádný aspekt osobního života, ani žádná oblast společenského života z něj nejsou vyňaty. Mohou být podle potřeb ideologie znásilněny. Mocenské makro rozměry jsou tu dány právě tím bombastickým Cílem.

2/ Koncepční destrukce mravnosti v podobě určité pseudomorálky – třídní, rasové, multikulti, genderové... Každá přirozená mravní norma či hodnota může být zrušena, jestliže překáží. Abychom ale mohli mluvit o pseudomorálce, musíme se dobře vyznat v neempirické etice. Pro dnes přemnožené relativisty je to však logicky nemožné.

3/ Koncepčně neomezená pravomoc a následná beztrestnost držitelů instrumentalizované státní moci. Tady se uplatňuje kolektivistický omyl o nadřazenosti společenského života osobním životům; vede k etatismu.