Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Trvat na formálním rozdílu mezi Československou a Českou republikou je přece nesmysl. To, oč v roce 1918 šlo, bylo obnovení naší státnosti. Znovu připojit celé Slezsko a obě Lužice bylo tehdy samozřejmě nemožné. Bylo naopak pro oba národy, Čechy i Slováky, výhodné, aby Slovensko připojením k českým zemím získalo také podíl na této státnosti. Jiná věc je, že se naskytnutá příležitost nevyužila plně, ale stejně si myslím, že pro slovenský národ to byla rozhodující historická událost, která Slováky povýšila mezi historické evropské národy. Co se týče toho, že je naše republika rozebraná, to je pravda. Naprosto to ovšem neznamená, že bychom neměli naše stoleté výročí slavit, spíš naopak: připomínejme si vše dobré. Jsem-li nemocný a chudý, mám tím spíš oslavovat své narozeniny.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Samozřejmě se naskýtá otázka, co se myslí v tomto kontextu slovem „naše“. Nedávno jeden profesor rozumbrada tvrdil, že nemáme právo naši zemi nazývat naší zemí. Je nám přece pouze svěřena Bohem. Ale to, co se na různých úrovních a v různých situacích počítá jako něčí vlastnictví, je vždy jen svěřené Bohem. Dokonce by se takto dalo vlastnictví definovat. Náš rozumbrada tak vlastně porušil zákon sporu, neboť v podstatě řekl, že naše země není naše, protože je naše. Ano, české země patří českému národu a on má za ně odpovědnost, a to právě vůči tomu, kdo mu je svěřil.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále

Situace v roce 1918 byla takového rázu, že samostatný československý stát prostě musel vzniknout. Ohrožení velkoněmeckým nacionalismem nevzniklo až s Hitlerem. Vítězství centrálních mocností by vzhledem k silně podřízené roli Rakouska vůči Německu přineslo katastrofu slovanským národům ve střední Evropě. Tvrzení, že si neumíme vládnout, je typické skučení polovzdělaných oikofobních intelektuálů. Ti si často neuvědomují (jako mnoho jiných faktů), že pouze prozpěvují prastarou písničku všech cizích agresorů, kolonizátorů a utlačovatelů, pro které je to velmi výhodné tvrzení a kteří si platí nájemné skuhravce z řad domácích intelektuálských přisluhovačů. V době protektorátu to byli mimo jiné takzvaní aktivističtí novináři, dnes to jsou žurnalisté z České televize, Seznamu, Respektu, Hospodářských novin a podobně.

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Všechny tyto čtyři pojmy jsou mi drahé. Ony se sice v čase do určité míry mění, a to podle situace ve světě, ale to základní zůstává. Někteří historici zpochybňují existenci uvědomělého národovectví ve starších dobách, u nás například ve středověku. Ale stačí si přečíst Dalimilovu kroniku ze začátku 14. století, některé husitské manifesty z počátku 15. století nebo takového Stránského ze 17. století a je jasné, že na marxismu založené teorie „novodobého národa“ jsou nesprávné. 

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Spolu s Dalimilem můžeme žehrat na nežádoucí vstup cizinců na naši půdu, s husity na jejich politický vliv. A tak jako po třicetileté válce i po té studené toho tady Čechům patří pramálo. Jak vidno, naši předkové čelili podobným zlým situacím jako Češi v moderní době. Styděli by se asi za všeobecný morální úpadek národa a za jeho zpohodlnělost. A asi i za to, že nevyužíváme darů své země, jak bychom měli. Hrdost by jistě pocítili nad tím, že se podařilo prosadit opět český národ, český jazyk a českou kulturu v konkurenci ostatních. V těchto oblastech to dnes přeháníme se skromností.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Jsem přesvědčen, že v dějinách se projevuje diskontinuita, kterou si nechceme připustit. Lidé rádi zpětně idealizují, nebo naopak démonizují minulé děje a epochy. Valný význam to nemá. Větší polovinu svého dosavadního života jsem prožil v komunistickém Československu. A musím říci, že ta doba nebyla tak zlá, jak to líčí jedni, ani tak dobrá, jak se jeví jiným. Dnes žijeme v docela jiném světě a ani ti, kdo si říkají komunisté, nejsou stejní, jako byli komunisté tenkrát. Zcela se změnily historické i sémantické souřadnice. A politický fenomén Babiš (na rozdíl od osoby pana Babiše) s komunistickou minulostí nesouvisí.