Smrt šéfa Hamásu, z níž Hamás a Írán viní Izrael, slíbil pomstít Teherán i Hizballáh. Co toto vše může vyvolat?

Tak, my jsme dnes v situaci, kdy Izrael tím zavražděním Haníji dál eskaluje problém na Blízkém východě, a to z řady důvodů. Za prvé Irán – přestože jsem přesvědčen, že v tuto chvíli nechce žádnou velkou válku –, bude muset něco udělat. Na Blízkém východě můžete ztratit cokoliv, ale nesmíte ztratit tvář. Je otázka, jestli Írán přistoupí stejným způsobem k odvetě, tak jak to učinil po prvním dubnu, kdy Izrael zabil příslušníky revolučních gard na ambasádě v Sýrii a v zásadě útočil na cíle v Izraeli. Ale nezabil žádného izraelského občana. Řada těch střel byla zneškodněna Brity, Američany, Jordánci… Nebo zda teď bude cílit na cíle, kde může dojít k zabití Izraelců, což by nepochybně vedlo k dalšímu odvetnému kroku. Protože Izrael na tento útok, který proběhl 14. dubna, reagoval tím, že vystřelil proti jedné radarové stanici a tím to celé skončilo. 

Tak, to je Írán, který je v tomto směru problematický. Problematicky se k tomu samozřejmě staví řada států, včetně Jordánska, Egypta, Číny… Čína je země, která se velmi angažuje na Blízkém východě. Velmi nebezpečný je postoj prezidenta Turecka, který veřejně prohlásil: „my vstoupíme do Izraele tak, jak jsme vstoupili do Libye“, a podobně… Což by mohlo vést k velmi nebezpečné eskalaci. Protože pokud Erdogan míní vstoupit od Izraele, tak musí jít přes Sýrii. Tam jsou ruská vojska a myslím si, že by to vedlo k velmi nebezpečné válce na Blízkém východě.

Samostatná kapitola jsem USA, které přesto, že Izraeli dávají všemožnou podporu, a to díky především silné izraelské lobsy, tak si žádnou velkou válku na Blízkém východě, obzvláště před americkými prezidentskými volbami, nepřejí. Byť Austin, ministr obrany, prohlásil, že kdyby došlo k větší válce s Hizballáhem v Libanonu, tak že by USA Izrael chránily. A tady je potřeba říct, že si neumím představit, že by to bylo prostřednictvím vojsk na území Izraele, ale letecky a z námořních lodí by to být mohlo.

Chtěl bych říct, že Izrael už dvakrát provedl vojenskou akci v Libanonu, a to v roce 1982 a v roce 2006. A nikdy se nedalo mluvit o nějakém dramatickém úspěchu, naopak. A Hizballáh je podstatně silnější, než je Hamás v Gaze. A ani Hamás se Izraeli nepodařilo doteď zničit. Jsem velmi skeptický, že se to vůbec může podařit.

V roce 2005 Ariel Šaron rozhodl o stažení izraelské armády a osadníků z Gazy, a dnes se tam Izrael vrátí zpátky, se všemi negativními konsekvencemi, které to pro něj má. Takže zabití Haního, který byl možná mnohem více umírněnější než šéf Hamásu v Gaze, nepovede k dalším mírovým rozhovorům, nebo ke snaze dosáhnout nějakého míru a výměny rukojmí. A může také znamenat, že zbývající rukojmí, pokud jsou ještě živí, v těch tunelech, tak mohou být ve velmi krátké době mrtví.

Já vůbec nezpochybňuji izraelské právo bránit se. Ale musíme vidět, že z hlediska mezinárodního práva, je jak zabití Haního v Teheránu, tak toho vysokého představitele Hizballáhu v Bejrútu, velmi problematické. A vidíme i reakce, které okolo toho jsou, což celkově tu mezinárodní a bezpečnostní situaci velmi komplikuje. A jestli nějaký konflikt má opravdu potenciál přerůst v nějakou větší válku, tak je to především tento konflikt na Blízkém východě, především válka v Gaze.

A jak hodnotíte celkově postoj ČR ke konfliktu mezi Izraelem a Palestinou?

Český postoj je tradičně silně proizraelský. Vychází z nějakých historických kořenů. Na druhou stranu, česká diplomacie by neměla zapomínat, že na Blízkém východě je nejen Stát Izrael, ale je tady řada arabských a muslimských zemí, i v Africe. A některé už daly pocítit, především premiéru Fialovi a ministru Síkelovi, jak vnímají jednostranný postoj ČR k tomuto konfliktu. Obzvlášť, když někteří emočně ladění ministři běhají ve vlajce Izraele po Václavském náměstí. Že to je něco, co asi se jim nelíbí. Měli bychom tu politiku dělat vyváženou. To neznamená, že budeme schvalovat teroristické útoky organizací, jako je Hamás a Hizballáh na území suverénního státu. Na druhou stranu, je potřeba vidět ty souvislosti trošku šířeji a vnímat to, co se ve světě děje.

Co máte na mysli?

Víte, raketový útok na nemocnici v Kyjevě, který zabil to jedno dítě, byla samozřejmě tragédie, kterou je potřeba odsoudit. Na druhé straně, i kdybychom údaje palestinského ministerstva zdravotnictví v Gaze brali s velkou rezervou a nebylo zabito 14 tisíc dětí, ale třeba „jenom“ 1400, tak i to je něco, co bychom neměli přehlížet. A neměli bychom se v té zahraniční politice tvářit tak, že skutečně straníme jenom jedné straně a že jsou děti, jejichž smrt nás velmi dojímá – a že jsou jié děti, jejichž smrt se nás vůbec netýká, že je nám úplně jedno. My bychom ani neměli zaměňovat kritiku Izraele, možná v některých věcech oprávněnou, za nějaký antisemitismus. To v žádném případě antisemitismus není. Ale tady se s těmi pojmy a s těmi věcmi operuje poměrně jednostranně, nebezpečně a zjednodušeně.

Ještě k tomu říjnovému útoku na Izrael, co k tomu postupem doby říci? Zaznívaly i otázky, jak se něco takového, při těch jejich bezpečnostních opatřeních, vůbec mohlo stát. Jak to dnes vidíte?

Myslím, že izraelská strana tušila o nějakém útoku, protože to samozřejmě by býval nebyl první útok. Tušili, že to může nastat; na druhou stranu ale netušili, že to bude takto velký rozsah. A ten útok byl velmi dobře připravený a bohužel i velmi dobře provedený.

Zmínil jste Ukrajinu… Jak odhadujete vývoj války na Ukrajině v tomto roce?

Podívejte, může dojít k nějakému příměří – ale k nějaké mírové dohodě, která by skutečně ten konflikt kvalitativně ukončila, k tomu jsem velmi skeptický. Na jednu stranu máme postoj Ukrajiny, logický, že se nechce vzdát žádného území, a že o tom nemůže rozhodnout, jak řekl nedávno Zelenskyj, ani žádný státník, ani on, že to musí být věc referenda. Jeho validita vzhledem k tomu, jak zajisti hlasování těmi, kteří jsou na okupovaných územích či v zahraničí, by byla ale dosti sporná.